Vygooglovaný Mácha
K přehršli nejrůznějších akcí k letošnímu 200. výročí narození Karla Hynka Máchy se připojuje i progresivně naladěná Nová scéna Národního divadla.
Jak odpovíte na otázku: Kdo byl Karel Hynek Mácha? ...Největší český básník? Autor Máje? Romantik? Děti ve škole již po desetiletí znuděně odříkávají povinné: „Byl pozdní večer...“, prakticky každý rámcově ví, kdo Mácha byl. Žijeme s ním již celých 200 let. Nejde však o poněkud falešný a neupřímný kult? Co nám může z pohledu moderní doby tento „romantik romantiků“ skutečně říci? Takto se ptají i tvůrci inscenace KAREL_HYNEK_MACHA_RIP.
Vlastně se nejedná o inscenaci v pravém slova smyslu. Jde spíše o hudebně - vizuálně - textovou koláž s načrtnutou dějovou linkou, jíž se samotný básník zuby nehty přidržuje, aby v tom všem uctívání zcela nezbloudil. Máchu představuje do černého fešně oháknutý emo hošík s neodmyslitelnou patkou (Jan Hofman). Tento utopistický, nicméně zatraceně zprofanovaný, styl či „životní názor“ dnešních teenagerů můžeme chápat jako projev jisté nedospělosti. Ostatně v té se nám Mácha jako despotický partner, fanatický žárlivec a dětinský hysterik na scéně nejednou odkrývá.
Mácha byl vášnivým cestovatelem, respektive poutníkem, a tak i náš hlavní hrdina cestuje. Tak, jak je to dnes u mladých lidí běžné - s batohem například do exotické Indie - staví si na jevišti postupně jeden stan za druhým, jako by nedokázal najít skutečný domov, věrný svým slovům: „Vy jdete zemí, má cesta vede peklem.“ Režiséru Petru Štindlovi nejde o studium Máchova života, díla, ani prezentaci biografických dat. Daleko více to vypadá, jako by byl materiál na projekt nashromážděn dnešní nejobvyklejší cestou - jednoduše zadáním hesla „Karel Hynek Mácha“ do internetového vyhledávače. V tomto směru se jedná o sympatický záměr. Druhou stránkou věci však je, že ona poetická koláž (textů, Máchových vlastností, deníkových záznamů, společenského kultu, neinvenčních velkoplošných projekcí a hudebního requiem - originální hudba Marko Ivanoviče živě prezentovaná kvartetem Bohemia je naopak silnou stránkou projektu) na nejednom místě opadává. Jako by stěna, na kterou je ona mozaika lepena, nebyla úplně rovná. Velkým problémem je minimální akce na obrovské scéně, z níž chvílemi necítíte žádnou energii. Sebezpytující projekce z ruční kamery to nedohání. Některé didakticky přednesové výkony herců, pokud to není neodhalená nadsázka - projekt se přece v rámci uchopení Máchy snaží o pravý opak, lze snad přičítat premiérovému uvedení.
Máchovi se přesto na Nové scéně podaří dojít na konec cesty, při které neunikl sám sobě, až před svoji mytizovanou hrdinnou smrt, jíž se trefně na Nové scéně již nevěnují. Naopak autory zajímá, co bylo s Máchou dál. Jak je možné, že ve své době nepochopený básník, který dle vlastních slov chvílemi umíral hladem, byl českým národem vynesen na piedestál národní poezie? Zdá se, že k poezii samotné jsme si připisovali i tragická, fatální a romanticky působící fakta. Ano, Mácha byl pohřben ve stejný den, kdy se měl ženit, ano, svého syna znal jen 14 dní, navíc syn zemřel necelý rok po něm, ano, Mácha byl ze své Lori prakticky šílený... Zde je na místě zmínit například vtipně inscenovanou žabomyší válku o básníkovy ostatky a hrob - až tam naše „Máchománie“ došla.
Scéně představení KAREL_HYNEK_MACHA_RIP vévodí „toitoika“ (kabinka chemického záchodku), která hercům slouží pro únik ze scény i jako netradiční šatna. „Jděte už s Máchou do...,“ rozkřičí se na své falešné uctívatele na konci představení sám romantický hrdina. Měli bychom Máchu, jak ho známe - neznáme, spláchnout? Počítačově znějící název představení napovídá: _RIP čili „Rest in Peace.“