Zdeněk Velíšek: Přímá demokracie po francouzsku
Ve čtvrtek večer a dnes ráno dominovala francouzskému tisku a internetovým médiím čísla. Jaký počet lidí vyšel do ulic, a co to číslo představuje ve srovnání s počtem lidí, kteří v ulicích francouzských měst manifestovali za stejnou věc 7. září? Rozhodující jsou oba údaje.
Za prvé : to absolutní číslo – zda to tentokrát byly tři miliony - podle odborové centrály CGT - nebo méně než jeden milion, podle policie. A za druhé – poměr mezi první a druhou manifestaicí proti důchodové reformě tedy mezi stávkovými a protestními akcemi ze 7. září a jejich druhým kolem 23. září. Ministr práce už v den demonstrací, ve čtvrtek, vyhlásil, že protestní hnutí slábne. Podle policejních odhadů nedosáhl počet demonstrantů ani jednoho milionu.
To by skutečně bylo o něco méně oproti přibližně jednomu milionu dvěma stům tisícům 7. září. Snížení počtu manifestantů by bylo předzvěstí ztroskotání současného boje francouzských odborů s vládou. Jenomže odborová centrála CGT hrdě prohlašuje, že celkový počet manifestantů ve zhruba třech stovkách měst byly tři miliony.
Ten rozdíl mezi policejními údaji a ciframi odborových centrál ať nikoho nemate. Vždycky je značný. Vypovídací hodnota čísel je ale jinde než v jejich exaktnosti. Je v tom, že Francouzi vyšli do ulic v takovém počtu, že se to rovná lidovému hlasování. Plebiscitu, či chcete-li referendu. Masové demonstrace v ulicích měst a jejich promyšleně načasované opakování představují pro tamní politické kruhy jakousi zvláštní ale už typickou formu přímé demokracie.
Tyto plebiscity v ulicích, k nimž patří právě tak hněvivé skandování, jako veselá muzika, se francouzské vlády neodvažují ignorovat. Také ony je chápou jako projev přímé, demokracie. i když projev neinstitucionalizovaný a k ničemu nezavazující. Zato ale silně nátlakový.
Zejména metoda opakování stávek a demonstrací má významnou vypovídací hodnotu. Jejich pořadatelé na jedné straně riskují, že stávkové hnutí zvolna ochabne, že lidí v ulicích bude od jedné manifestace ke druhé ubývat. V takovém případě má už vláda skoro vyhráno. Jestliže ale stávkové hutí nepovolí , jestli lidí v ulicích neubývá, vláda často skládá zbraně.
Odbory jsou ve Francii aktérem politické scény, i když to energicky popírají. V této zemi revolučních tradic není výjimkou, že odbory sehrají v politickém konfliktu sociálního charakteru výraznější roli než parlamentní opozice. Tady jsou dva výmluvné příklady: Podzim 1995. Alain Juppé brzy po nástupu do premiérského úřadu Chiracovy vlády, vyhlásil penzijní reformu. Šlo v ní - stejně jako letos - o časový horizont odchodu do důchodu. Odbory zmobilizovaly zaměstnance veřejného sektoru k mohutné a vytrvalé demonstraci síly ve šňůře šestí protestních a stávkových dnů mezi 24. listopadem a 11. prosincem. 11. prosince 1995 ustupuje premiér od záměru zrušit právo zaměstnanců železnic a kolejové městské dopravy na předčasnýdůchod.
To je jeho první prohra. Mobilizace zaměstnaneckých mas ale pokračuje. Nasledujícího dne jsou stejně v ulicích dva miliony lidí. Možná si všímáte, že historie, a ovšem hlavně žurnalistika, pracují po jistém čase už jenom s jedních z těch dvou odhadů počtu manifestujících. S tím, s nímž operovaly odbory. Na policejní odhady se zapomene.
15. prosince 1995 Juppého vláda kapituluje a stahuje ze svého programu důchodovu reformu jako celek. Logickým důsledkem premiérovy porážky je pak - při předčasných volbách – jeho prohra a nástup socialistů do vlády.
Podobně se vyvíjel, a také skončil, souboj jiného francouzského premiéra, tentokrát se studentskými odbory a se studenty v ulicích. V r. 2006 přišel Dominique de Villepin s návrhem zákona, který měl pro absolventy škol a vůbec pro lidi mladší 26 let zvýšit nabídku pracovních příležitostí. Háček byl v tom, že nabídka se měla zvýšit tím, že zákon umožňoval zaměstnavateli dát mladému člověku v prvních dvou letech výpověď bez udání důvodu a bez splnění zákonných podmínek, jaké zákony garantují pro všechny zaměstnance. Proti tomu se studenti vzbouřili a jejich pravidelně opakované manifestace v ulicích přinutily de Villepina i parlament ke zrušení diskriminačního zákona, sotva byl přijat.
Francouzské odbory jsou početně slabé - sdružují pouhých 7 - 8 procent zaměstnanců - ale mají obdivuhodnou mobilizační schopnost. Jejich handicapem je roztříštěnost. Tu ale po včerejších milionových demonstracích odborové centrály hned nazítří ráno překonaly a rozhodly o pokračování masových protestů. Roztříštěnost hrozí nyní - už zcela viditelně - na druhé straně fronty: uvnitř Sarkozyho strany UMP. Dalo by se říci, že souboj odborů s vládou a prezidentem už není jen o to, kdy Francouzi půjdou do důchodu, ale také o to, zda současný prezident republiky obhájí svůj post v příštích prezidentských volbách v r. 2012.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
