Slunci vstříc

Pavel Švanda by možná „dorostl“ do obratného povídkáře, autora sci-fi příběhů nebo esejistu. Možná by si doplnil své vzdělání na brněnské fakultě architektury VUT o studium filosofie a obě disciplíny by inspirativně propojoval. Jistě by bylo poutavé číst jeho postřehy z cest, protože jeho záznamy svědčí o bystrém pozorovatelském talentu a pozornosti vůči detailům a zvláštnostem. Kdyby… Pokud by vše předčasně neskončilo, neboť 10. října 1981 bylo na dně propasti Macocha nalezeno jeho mrtvé tělo. Okolnosti úmrtí Pavla Švandy zůstaly nevyjasněné, věc přebrala do své režie státní bezpečnost. Nejen proto, že vzpomínky na poslední setkání s mladým mužem nenasvědčovaly nic o sebevražedných úmyslech, ale také třeba z důvodu, že i dalším osobnostem tehdejšímu zřízení nepohodlným bylo vyhrožováno podobným osudem, je možné se domnívat, že smrt studenta Švandy nebyla jeho dobrovolným rozhodnutím.

Kniha, kterou pro upomínku na blízkého člověka uspořádal spolužák Pavla Švandy, Ivo Ondračka, je spíš souborem útržků než dokončeným a dokonalým celkem. Je to pochopitelné, protože zachycuje spisovatele a myslitele na samém počátku jeho dráhy, v době, kdy ještě nebyl určený jasný literární styl pisatele. Ale přece z jeho zápisů je možné „vyčíst“ literární nadání. Zřejmě nejsilněji by působilo, jak už bylo naznačeno výše, v cestovatelských postřezích. V létě roku 1981 se Pavel Švanda vydal na cestu po Itálii, kde mimo jiné navštívil svého prastrýce, velmi oblíbeného katolického kněze a teologa Tomáše Špidlíka. „Srpnový cestopis“ zachycuje také Pavlův pobyt v Benátkách, Florencii, Salernu a dalších místech, jejichž osobitost je tu popsána s půvabem a svěžestí: Po čtyřech dnech jsem opět spal v posteli. Verona, exchange office. Zažívám první italskou hádku. Paní pokladní rachotí jako kulomet na svého šéfa, fronta nefronta, ten ji uklidňuje, pak se dohřeje a spustí taky. Lidí přibývá a ti dva na sebe štěkají, ohromně se bavíme, někteří však reptají, slyším jistého tlusťocha, po půl hodině se dovídám, že šeky mi nevymění, navíc jsem je už podepsal, banky zavřené, je sobota a já mám tisíc lir na hotovosti a náladu pod psa. Ztrácím jakoukoliv chuť si prohlížet kostely, jediný snímek, který si z Verony odnáším, je zkrabacená plakátovací plocha s vlajícími cáry papíru.

Dílo Pavla Švandy se uzavřelo tragicky a předčasně. Možná by „spisovatelství“ patřilo jen k jeho mnohým libostem a zábavám. Možná by z jeho pera vzešlo zásadní dílo. Zbývají fragmenty a nevyjasněný případ. Ale už proto a pro radost i vážnost myšlenek stojí tento výběr za povšimnutí.

Pavel Švanda, Slunci vstříc. Výbor z pozůstalosti uspořádal Ivo Ondračka, Nakladatelství Ondračka, Brno 2010, 112 s.