Leo Pavlát: Je to za hranou

Maminka šla ještě cosi koupit do postátněného obchodu zvaného Pramen, kterému se nicméně říkalo U Bílého, podle někdejšího majitele. Čekal jsem na kraji trávníku, vlastně už na něm a tu mě jakýsi muž křikl, že na trávník se nesmí. Postavil jsem se tedy jednou nohou na chodník, druhou nechal na trávě. „Do zeleně se nesmí,“ řekl podruhé, popuzeněji. Posunul jsem nepatrně nohu na trávě tak, že půlka mé tenisky stanula na chodníku a druhá pořád zůstávala mezi stébly. Pak už mě ten mužský chytil za rukáv a vztekle mnou hodil na chodník. Rozezleně mě pozoroval a já pokukuje po něm, pomaloučku zase sunul špičku boty zpátky k zelené ploše, jako bych po mravenčích dílcích zkoumal tu hranici: Tady ještě být můžu, tam už ne.

Bylo to ovšem v době hranic podstatnějších, o nichž jsem tehdy v roce 1956 neměl ponětí: S touhle hranicí z ostnatých drátů, z Prahy neviditelnou, přesto přítomnou, jsem se později mnohokrát poměřoval: Když jsem třeba v Mikulově coby student přespával v létě ve spacáku na Svatém kopečku a díval se pár set metrů před sebe, dolů, jak hranici přejíždějí auta, takřka výhradně s rakouskými značkami. Hranice pak měla jiný výraz: Tady být musím, tam nesmím.

Jsou ovšem ještě mnohé hranice jiné a každý o nich mluví po svém: Psychologové a realitní makléři, policisté, soudci a ovšem sportovci. Taková branková čára – hranice mezi úspěchem a neúspěchem – může být dokonce na chvíli středem zájmu světa. Tak třeba letos při mistrovství světa ve fotbale, když se míč Angličanů snesl půl metru za čáru německé branky, ale soudce gól neuznal. Míčky tenistů a puky hokejistů se dokonce sledují ze záznamu – a podle toho, jak se mají k jedné úzké čáře, aktéři vyhrávají statisíce a milióny lidí jásají nebo si zoufají.

Ale vpravdě nejtenčí hranice je ta mezi slovy, neviditelná, přesto v médiích s jasným označením: „hrana“. Ze samého pojmenování je zřejmé, že tahle hranice je tak uzounká, že by snad mohla mít i ostří. A také je s ní potíž, protože kde se hovoří o hraně, tam máme neomylně co činit se špiněním, osočováním a skandalizací. Když loni v březnu řečník na veřejném shromáždění v Plzni označil židovskou obec za vyšší moc utlačující hrdé a čestné lidi, bylo to podle přítomného představitele města „na hraně“. Obdobně, a vlastně nejnověji, šéf těch, kdo před pár dny nechal v Mostě vyvěsit stranické billboardy s nepokrytě rasistickým podtextem, připustil, že použitý slogan je také „na hraně“.

Posluchači by jistě dokázali doplnit vlastními příklady. Pozoruhodné: Zatímco o existenci a podobě hranic všeho druhu je obecně jasno, předěl mezi slušností a hulvátstvím, zákonem a štvaním je u nás mysteriózní veličenou. Popravdě však, ani se moc nedivím.. Četl jsem si nedávno příspěvky na jednom blogu, na kterém po několika dnech spílání a nadávání diskutujících správce pár zvlášť hnusných výlevů smazal. Neučinil tak mlčky, ale přidal umravňující doušku: „Názory mohou být kritické, ale není možné se dopouštět osobních urážek, které překračují akceptovatelnou praxi běžnou v tisku.“ Tak tedy „běžná míra urážek“ a média coby jejich arbitr.

Je to za hranou, přátelé.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze