Turecko-řecký problém

Určité napětí sice stále ještě na politické úrovni existuje, ale mezi obyčejnými obyvateli Turecka nebo i Řecka už je to dnes trošku jinak. Jejich spory se spíš vedou se stylu vzájemného popichování, jako například o originalitu silné kávy podávané v malém hrnečku, které se v Turecku říká turecká káva a v Řecku zase řecká, nebo o původ okurkovo-jogurtového salátu známého v Turecku jako džadžik, ale v Řecku jako tzatziky.

Proč ale přetrvávají konflikty právě na politickém poli, a kde jsou jejich kořeny? Tak za těmi bychom se museli vydat až do 11. století, kdy postupně osmanské kmeny začaly vytlačovat řecké obyvatelstvo z Malé Asie. Od tohoto okamžiku začínají spory těchto dvou zemí, které se později v minulosti navzájem obviňovaly například z nedodržování lidských práv v případě menšinového obyvatelstva, z pokusů o vojenské zásahy obou území nebo překračování hranic v blízkosti mezinárodních vod. Co zase nemůžou odpustit Turci Řekům, je to, že po 1. světové válce se muselo nově vzniklé Turecko vzdát všech svých ostrovů, které připadly Řecku a které v některých případech leží od turecké pevniny jen několik kilometrů.

Největším problémem, který se oběma zemím nedaří vyřešit a který stojí v cestě už více než třicet let, je otázka jednoho takového ostrova, a tím je Kypr. Poté, co po dlouhé politické krizi v roce 1974 Turecko vyslalo na ostrov své vojenské jednotky, došlo k rozdělení ostrova na tureckou a řeckou část. Kvůli tomuto konfliktu tehdy opustilo přibližně 140 000 Řeků severní část ostrova a asi 20 000 Turků naopak odešlo z jižní části Kypru.

Už několik let se pod záštitou tu OSN, tu Evropské unie politici snaží najít kompromis a také řešení dlouhotrvajícího konfliktu, který momentálně nabourává hlavně proces sjednocení Evropy. Řecká část Kypru je součástí Evropské unie, ta turecká ale na členství společeně se svým domovským státem Tureckem, stále čeká. Už v roce 2004 to vypadalo, že by snad mohlo dojít k dohodě. Jenže referendum o tzv. Annanově plánu, který počítal s vytvořením federace a s odškodněním vyhnaných obyvatel, nedopadlo tak, jak politici očekávali. Řecké obyvatelstvo se vyslovilo se svými 76 procenty proti spojení ostrova, a tak se jednání jako mnohokrát předtím a potom vrátila na bod nula. V podobné situaci je vlastně tento problém i v současnosti.

Nedávno nově zvolený prezident turecké části Kypru Derviš Eroglu se totiž netají svým nesouhlasem se spojením ostrova. Několikaletá práce jeho předchůdce Mehmeta Aliho Talata, který podle svých slov úspešně s Řeky vyjednával, tak podle pozorovatelů přijde nazmar. Nám obyvatelům střední Evropy přijde možná dost nepochopitelné, proč se zkrátka tyto země po tolika letech a pokusech nedokáží domluvit. Jeden faktor, který určitě hraje velkou roli v tomto turecko-řeckém konfliktu by tu byl. Turci i Řekové jsou nejen jižanské národy, které se vyznačují svou velmi výbušnou až agresivní povahou, ale zároveň u nich hraje velkou roli nacionalismus.

A tak se v neustálých intervalech opakují stejné situace. Jedna ze zemí se rozhodne pro umírněnější politiku a nabídne dohodu, a vzápětí jej ta druhá země začne podezřívat, co že se to asi za tou nabídkou skrývá. Zároveň hned veřejnost začne své politiky obviňovat a podezřívat z toho, že tomu druhému, tedy nepříteli, ustupují, že se nechávají uplatit a začnou jim přes média radit, že nemohou za žádnou cenu udělat vstřícný krok jako první. Někdo tomu říká nacionalismus, jiný národní hrdost. Ať tak či tak, v obou případech je právě tato národní vlastnost často zbytečnou překážkou v rozhovorech. Nejen z rozhovorech obyčejných obyvatel ostrova, v jednáních politiků, ale také v rozhovorech o možném vstupu Turecka, a tedy i turecké části Kypru do Evropské unie.

Alespoň že v tom běžném životě, jak už jsem zmínila, k žádným větším konfliktům mezi Řeky a Turky nedochází. Když se sejde Turek a Řek, začnou se sice už z tradice popichovat a vytahovat pomyslné kostlivce ze skříně, ale po takovémto rituálu následuje zcela běžný rozhovor. Nejednou se tyto zdánlivě protikladné strany až chytají za hlavu a diví se tomu, jak podobné si obě strany jsou. Jak si ani Řekové, ani Turci neumějí představit snídani bez bílého sýru a oliv, jak až podezřele podobná je jejich hudba a tance a jak identická jsou si jejich gesta.

Když jsem se před několika týdny vydala na jihozápadní turecké pobřeží, do města Kaš, které leží coby kamenem dohodil od řeckého ostrova Kasterolizo, narazila jsem na pár domorodců, kteří by o svých vzájemných přátelských vztazích mluvili hodiny. Povídali o tom, jak Řekové každý pátek do města přijíždějí na trh, protože malinký ostrov nemá dostatečné zásobování z řecké pevniny. O tom, jak se navzájem učí své jazyky, aby si alespoň uměli objednat v restauraci večeři nebo pozdravit kolemjdoucí. I o tom, jak se občas stane, že se Řek zamiluje do Turkyně a naopak, a jak je celkem běžné, že vznikají tato mezinárodní manželství.

Pokud by nejvýše postavení řečtí a turečtí politici pocházeli z tohoto tureckého města Kaš anebo z řeckého ostrova Kasterolizo, byla by už dohoda mezi těmito zeměmi dávno na světě. Ale protože tady politici nebydlí, a protože žijí ve svém často izolovaném a od reality dost odtrženém světě, budeme si muset na oficiální usmíření ještě nějakou dobu počkat.

Seriál Současné Turecko vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.