Bili je, strach je nutil mlčet. Ženy v Ostravě ale policii zavolaly
Třicítka žen už letos zavolala v Ostravě policejní hlídku, aby vyhostila z bytu násilnického muže. Počet týraných žen v krajském městě stále stoupá. Radiožurnál zaznamenal příběh dvou z nich, které našly odvahu a agresora nahlásily. Věří, že svou zpovědí dodají odvahu i dalším.
Vstupuji do jedné z budov v centru Ostravy. Na neutrální půdě mám schůzku se ženami, které se dosud neznají. Společného mají málo, jedna je starší a má už dospělé děti, druhá je mladá a její ratolesti ji naplno zaměstnávají. Obě však ví, jaké to je žít v místě, které už není domovem, ale vězením. Kde místo lásky a rodinné pohody prožíváte teror. Ví, jaké to je zažít domácí násilí.
„Házel po mně předměty, které měl po ruce. Bil mě pěstmi, kopal do mě, hlavou mi třískal o zeď, o topení, o podlahu. Vyhrožoval mi, že mě zabije. Držel mi nůž u krku,“ vypráví mi mladší z žen, říkejme jí třeba Eva.
Stejné zážitky má i paní Hana, která se svým mužem-tyranem žila 30 let. „Potom se to stupňovalo. Když mě uhodil, spadla jsem na zem, začal do mě kopat. Vše, co měl kolem, létalo vzduchem a všechno rozmlátil. Dokázal byt zcela vybílit,“ popisuje svoje zážitky Hana.
„V poslední době mi zakázal i chodit ven s mladším dítětem. Řekl, že když je doma on, budu doma i já,“ přidává se Eva.
„Nesměla jsem nikam chodit, s nikým se stýkat. Pořád jenom domů, domů, do práce, domů,“ svěřila se svou podobnou zkušeností Hana.
Policie vykazuje násilníky
Právě Ostrava je městem, kde policisté vůbec nejčastěji vykazují násilníky ze společného obydlí. Jedno takové hlášení právě převzala hlídka a vyjíždí na místo činu. „Manželka oznamovala napadení manželem v bytě,“ řekl policista a s kolegou klepají na dveře bytu napadené ženy.
„Dobrý den, co se stalo,“ ptá se muž zákona. „Mě a dceru napadl manžel,“ odpovídá žena a policisté si vzápětí od údajného násilníka vyžádají občanský průkaz. „To nemá cenu. Nebudu fakt nic říkat,“ odpovídá muž.
Těžko říct, jaký konec bude mít zrovna tento příběh. Ženy, které se rozhodly o svém trápení promluvit, ví, že nejtěžší je právě rozhodnutí ohlásit vše na policii. U obou v tom podstatnou roli sehrály děti. „Odhodlala jsem se až na nátlak svých dcer. Když měla dcera osmé narozeniny, manžel jí nepopřál a celé narozeniny jí zkazil. Navíc mě ten den zbil. To už byl konec. Psychicky jsem to nezvládla a udala jsem ho,“ popisuje Eva.
Ona i Hana přiznávají, že důvěru k policii zpočátku neměly. Byly ovšem překvapené, jak rychle a profesionálně strážci zákona zakročili. „Musím říct, že policie byla velmi příjemná. Byli ochotní a dobře se s nimi spolupracovalo,“ pochvaluje si nakonec Eva.
Důvěru zpočátku neměly
„Dcerka byla doma a ptala se mě, proč jsem nešla na policii. Namítla jsem, že mi nikdo neuvěří, protože tam jsou samí chlapi. Avšak jejich přístup mě opravdu zaskočil. Ten, který to s námi sepisoval, nám řekl, že si pro něho půjdou a vyhostí ho na 10 dnů z domu. Řešili to okamžitě,“ uvádí svou zkušenost s policisty Hana.
Obě ženy z tohoto příběhu už podaly žádost o rozvod. Obě cítí volnost a úlevu. Obě také trápí osud dcer. Hana má strach, že její dospělé dcery budou těžko hledat životního partnera. Evu zase trápí, že když si najde nového muže, její dcera v něm vždy uvidí násilníka.
