Před 20 lety schválili poslanci takzvanou malou privatizaci
Je to přesně dvacet let, co světlo světa spatřil zákon o převodech vlastnictví státu na jiné osoby. Jednalo se o takzvanou malou privatizaci, kterou lidé po pádu totality většinou s nadšením vítali.
25. října 1990 Federální shromáždění schválilo zákon, který podnikání chtivým zájemcům splnil sen. Malá privatizace byl proces, alespoň podle odborníků, s nejmenšími problémy. A slovo ‚malá‘ poukazovalo na malou velikost prodávaných podniků.
„Malá privatizace proběhla neuvěřitelně dobře a hladce a šlo to jak na drátku. Měl jsem kolem sebe vynikající lidi, nerad bych chválu vztahoval jen na sebe,“ podotkl tehdejší ministr pro správu národního majetku a privatizaci Tomáš Ježek. Díky malé privatizaci se podle něj lidé naučili znát a pozorovat práci tržních sil.
Jednalo se o privatizaci obchodů, restaurací i některých malých firem. Malá privatizace umožnila rozjezd drobného podnikání. Této příležitosti využily tisíce lidí, kteří státu ze svých kapes dali třicet jedna miliard korun za zhruba pětadvacet tisíc podniků.
O malé privatizaci mluvil v Ranním interview Radiožurnálu tehdejší ministr pro správu národního majetku a privatizaci Tomáš Ježek.
„Pan prezident Havel někdy v červnu roku 1990 utrousil poznámku: ‘Co vy ekonomové děláte? Už je půl roku po revoluci a furt nikde nemám žádnou soukromou hospodu, kam bych zašel. Hýbejte se trochu.‘ Tak jsme začali vymýšlet, co by šlo udělat rychle, a vznikla myšlenka malé privatizace,“ vzpomínal Ježek.
Malá privatizace se reálně rozjela 26. ledna 1991, kdy se poprvé ozvalo licitační kladívko. Tehdy v sále pražského magistrátu získala nového majitele prodejna ovoce a zeleniny v pražské Koněvově ulici a samoobsluha na Zbraslavi. Zajímavostí je, že se při první aukci porušil zákon. Dražby se totiž směly účastnit pouze fyzické osoby, ale vítězem se stalo družstvo.
Jednatřicet miliard korun
Většina klasických dražeb skončila na ceně o padesát až šedesát procent vyšší, než byla cena vyvolávací. I když bylo i několik takzvaných holandských aukcí, kdy konečná cena klesla až na dvacet procent ceny vyvolávací. Jediným větším problémem aukcí byl nejasný původ peněz.
„Byly to spíš peníze se socialistického ‚podnikání‘, kdy různí zelináři a veksláci vydělávali peníze. Nebyly to klasicky špinavé peníze, ale byly to peníze, které nebyly vydělány poctivě,“ podotkl duchovní otec malé privatizace Ježek.
Stát utržené peníze, tedy jednatřicet miliard korun, uložil na zvláštní účet Fondu národního majetku. Stát nemohl peníze použít na běžné výdaje. Sanoval z nich například škody po povodních v roce 1997, investoval je do technického zařízení škol nebo ozdravení ovzduší.
