Optické hrátky „krále noci“
Král noci. Tak se někdy přezdívá největší sově světa – výrovi velkému. Tenhle impozantní pták měří na délku až 70 centimetrů a rozpětí jeho křídel dosahuje 170 centimetrů. Samice, které váží až 4 kilogramy, bývají o dost větší než samci, kteří někdy v dospělosti neváží ani polovinu toho co jejich protějšek. Své „království“ si výr vymezuje tlumeným houkáním. To se nese noční krajinou na kilometry daleko.
Ornitologové Vincenzo Penteriani a Maria del Mar Delgadová studovali život výrů velkých v horách Sierra Norte de Sevilla na jihozápadě Španělska a došli k poněkud překvapivému závěru: ve vzájemné komunikaci „králů noci“ hrají velmi významnou roli optické signály.
Při houkání se výrům rozevírají tmavá pera na hrudi a odhaluje se spodní světlé peří. Vytváří se tak příčná, výrazná bílá skvrna. Jakmile výr utichne, pera se opět sevřou a skvrna jako mávnutím kouzelného proutku zmizí.
Navzdory svému „nočnímu kralování“ se výři ozývají nejčastěji za večerního soumraku nebo ranního rozbřesku. Během tmavých nocí se sice tu tam také ozvou, ale houkáním přeci jen šetří. Neplatí to však zdaleka o všech nocích. Někdy výři vydrží houkat od večera až do rána. Penteriani a Delgadová se pokusili najít v tomto chaosu nějaký řád. Ten se ukázal, když vzali v potaz měsíční fáze. Když je měsíc v novu a noc je temná, houkají výři nejraději zrána a navečer, kdy je dost světla na to, aby byla vidět bílá skvrna v peří na hrudi. Jak měsíc roste, přidávají výři i na nočním houkání. Jakmile Měsíc svítí více než z poloviny, koncertují výři po celou noc. V jasném světle měsíce vysílají spolu s houkáním do okolí i jasný optický signál v podobě bílé hrudní skvrny. Vydrží to za bezmračných nocí přes úplněk a poleví teprve, když z Měsíce zbývá na obloze méně než polovina.
Také u večerního a ranního houkání výrů odhalili Penteriani a Delgadová zajímavá pravidla. Výři své volání velmi přesně časují. Nejčastěji houkají v přechodném období, kdy nesvítí naplno slunce a zároveň ještě není úplná tma. Maximální výkony podávají v pološeru. Vědci měřili za těchto světelných podmínek kontrast bílé skvrny v peří, jež se objevuje jen při houkání. Zjistili, že výři se nejradši ozývají v době, kdy je bílé peří na jejich hrudi v největším kontrastu oproti zbytku těla i oproti okolí. Výři se snaží tyto ideální světelné podmínky využít co nejvíc. I to dokazuje, jak významná je pro ně optická signalizace.
Během námluv, snůšky, sezení na vejcích a péče o mláďata si výři pomáhají i dalšími optickými signály. Do okolí hnízda umísťují varování, které bychom mohli do lidské řeči přeložit jako: „Pozor, výří rodina! Vstup zakázán!“ Výstraha je určena jak cizím výrům, tak i ptákům cizích druhů, například dravcům.
Jeden typ varování maluje výr na tmavá skaliska ostře bílým trusem. Vybírá si k tomu ty nejvyšší body a nejstrmější stěny v těsném okolí hnízda. Výři začnou se značkováním už na počátku námluv. Pokud se jim ale nepodaří zahnízdit, ve značení velmi rychle ustanou. Pokud samice snese vejce a z těch se vylíhnou mláďata, výři ve značkování svého okrsku pokračují. Vybledlé značení velmi důsledně obnovují.
Druhý typ značek vytvářejí výři z peří ulovených ptáků. Vybírají si k tomu pera, která jsou buď světlá, anebo září pestrými barvami. Kořist s takovým peřím škubou na vyvýšeném místě v okolí hnízda. Pečlivě přitom volí lokalitu tak, aby podklad co nejvíce kontrastoval s barvou peří. S velkou oblibou si značkují okolí hnízda peřím straky modré, sovy pálené nebo volavky stříbřité. Peří těchto ptáků nacházeli Penteriani a Delgadová na vyvýšených místech v blízkosti výřího hnízda úplně nejčastěji, i když mezi kořistí výrů jsou tito opeřenci zastoupení jen málo. Naopak, nejčastější kořist, králíka, porcují výři v ústraní na zemi, podobně jako ptáky s nenápadně zbarveným peřím. Dobře vědí, že s tímto materiálem by pozornost vetřelců neupoutali.
