Dvory a rezidence ve středověku XLIV.

Dnešní pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku strávíme s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu Akademie věd ČR na koních, na vozech, na nosítkách, ale půjdeme také pěšky.
Podle knížky Cestování ve středověku nebyly dosahované rychlosti nijak závratné, ale v případě nutnosti dokázali spěšní poslové na koních urazit i 100 km za den. Ovšem s povozy už se cesta značně protáhla. Kupci dokázali za den zvládnout zhruba 30 – 45 km. Jednoznačně nejrychlejší byla plavba po vodě, kdy například lodě na Rýnu dokázaly za den urazit 100 – 150 km.

Cesty kvůli obživě
Panovník se svým dvorem cestoval z různých důvodů. I přesto, že udržování politických kontaktů i správa ve vlastní zemi patřila k hlavním příčinám cestování dvora, důležitým prvkem byla také sama obživa, protože jedno místo nemohlo rozsáhlý dvůr panovníka uživit dlouho. Navíc si v kronikách můžeme přečíst o extrémních případech, mezi které se řadí také údajné zvyklosti dvořanů anglického krále Viléma Rufuse, který vládl na konci 11. století: „Měli ve zvyku všechno vyplenit a zničit. Neměli žádnou kázeň, který by jim v tom bránila. Místa, kudy král projel, zůstala ležet ladem… Když nemohli sníst všechny zásoby, které našli v domech, kam vpadli, donutili alespoň majitele prodat zboží na tržišti pro jejich vlastní zisk; anebo ho spálili.“

K cestě patřily mnohé nesnáze a nevyhýbaly se ani panovníkům, jak dokládá příběh saského vévody Jindřicha Lva při cestě do Palestiny v roce 1172: „Vozy se často porouchávaly. Všichni byli unaveni kvůli velké námaze při jejich vyprošťování a opravování, takže se vůbec nepokračovalo kupředu. To proto, že byl vydán rozkaz, aby se při závadě na jediném voze všichni zastavili, dokud nebude opraven, teprve poté mohli pokračovat v cestě. Nakonec vévoda, který postřehl, že se všichni kvůli takové námaze jen s odporem ubírají kupředu, rozkázal, aby byly vozy zanechány na místě, zásoby naloženy na tažná zvířata a takto se pokračovalo v cestě. Tak zůstalo na cestě vyhozeno nezměrné množství té nejlepší mouky, stejně tak byly na místě ponechány sudy vína, množství masa i ryb.“

Cesty a bezpečnost
Připravit cestu pro dvůr nebo pro průchod vojska přes cizí území nebylo nic snadného. Zejména křížová tažení do Palestiny vyžadovala předcházející jednání s byzantským císařským dvorem. Bezpečnou cestu pro sebe i svá poselstva si čeští panovníci snažili zajistit také na evropské půdě. Pochopitelně nic nebylo zadarmo. Například poselstva do Říma byla v poslední třetině 11. století svěřována pod ochranu bavorskému hraběti Rapotovi: „Neboť ten byl tak mocný, že měl po celé cestě souvisle až do Říma své vlastní vsi a dvory a na tvrzích sobě poddané bojovníky; také bral od knížete 150 hřiven stříbra ročního platu.“

Důvody pro cestování
Politické zájmy, dynastické nebo rodinné záležitosti. To jsou jen některé z důvodů kvůli kterým panovníci se svými dvory cestovali.
Mnohé o cestách napovídají tzv. itineráře, soupisy míst navštívených panovníkem, které byly vytvořeny podle lokalit uvedených ve vydaných listinách.

Přemysl II. Otakar
Podle dochovaných pramenů diplomatické povahy se Přemysl Otakar II. pohyboval během své vlády nejvíce v lokalitách Čech, Rakous, Štýrska a Moravy. Z měst byla na prvním místě jednoznačně Praha, kde byl panovník podle listin zaznamenán přibližně 78x. Na druhém místě se s 39 doklady o vydání listin drží Vídeň, třetí místo zaujímá Brno se 17 listinami. Následují Kremže a Štýrský Hradec se zhruba 13, Znojmo s 11 a Písek se zhruba deseti vydanými listinami.

Příště
V příštím pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku už si s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu Akademie věd ČR povíme například o cestování syna Přemysla Otakara II. Jak zdatný byl Václav II. cestovatel? S jak početnými doprovody se jezdilo? Kdo měl na starosti logistiku cestování? To jsou jen některé z otázek, na které budeme ve 45. dílu hledat odpovědi.