Socialismus: filmová vivisekce
Provokatér, neúnavný experimentátor a enfant terrible francouzské kinematografie Jean-Luc Godard se opět vyjadřuje k současnému světu. Ve svém aktuálním snímku Socialismus se chopil tématu navýsost francouzského: na začátku tisíciletí a 220 let po francouzské revoluci zkoumá, kam v západní společnosti dospěly ideály volnosti, rovnosti a bratrství. A je to zkoumání bytostně godardovské.
Prostřednictvím rozhovoru, který vedou děti se svými rodiči během plavby po Středozemním moři, mapuje režisér uplynulá dvě století a seznává je z hlediska těchto ideálů značně problematickými. Kritická reflexe zároveň otevírá široké pole nejrůznějších souvislostí, úhlů pohledu, historických mýtů a reminiscencí, které přetrvávají a dodnes ovlivňují evropskou společnost. Své názory, pocity a přesvědčení tu vyjadřuje válečný zločinec, rocková zpěvačka či francouzský filozof, obrazová koláž dějinných momentů zase kopíruje možnou trasu lodi a přenáší diváka do Barcelony, Neapole, Oděsy či Palestiny.
Základní téma filmu je ovšem identifikovatelné spíše z průvodních informací distributora než na základě samotného zhlédnutí filmu – ten je tak obtížně uchopitelný, že je možná lepší se o to vůbec nepokoušet. Pro značnou část diváků se pohybuje na hranici toho, co je v kině ještě možné snést, pro ty ostatní tuto hranici zřejmě lehce překročí.
Godard potvrdil své experimentátorství i poněkud vlažný vztah k divákovi – což je s jeho věkem a jménem oprávněné – a v podstatě rezignoval na většinu klasických výrazových filmových prostředků. Socialismus nejspíš vznikl tak, že režisér poslepoval všechno, co našel pod stolem v nějaké hodně dlouho neuklízené střižně a doplnil to o nejrůznější postřehy, poznámky, citáty, několik historických fakt a vtipů. Aby to divákovi přece jen usnadnil, rozdělil to celé do několika (víceméně stejně označených) kapitol, jejichž názvy zřejmě něco symbolizují. Ale protože se zřejmě zalekl toho, že to usnadňuje moc, střihl tam několik dokumentárních záběrů, některé pasáže rozmazal, místy vymazal zvuk a místy pro jistotu obraz.
Výsledný tvar ze všeho nejvíc připomíná rozostřené home video někoho, kdo natáčí kdeco a to pak nějak seřadí za sebou. Socialismus možná potěší ambiciózní intelektuály nebo Davida Lynche (kdyby se zrovna léčil z kocoviny), ale pokud půjdete do kina jen trochu unavení, máte opravdu velký problém. Autorka textu přiznává, že výraznou motivací vydržet u filmu až do konce jí byl hlavně vztek na režiséra, který si tohle k divákovi dovolí, a jakési zvrácené potěšení z toho, že takoví režiséři ještě jsou. A v skrytu duše tajně doufala, že se jí na závěr dostane rozhřešení, ale na konci byl jen osel a lama uvázaní u autoopravny a chlapec, co maloval jako Monet.
Godard patří mezi uznávané novátory filmové řeči a jako takový se nevyhnul neúspěchům nebo slepým uličkám. Do které z těchto kategorií patří Socialismus, možná prověří čas. Prozatím je snímek zprávou poněkud vzteklého starce z míst, kam už nevidíme, a zároveň sdělením, kam může sahat to, čemu říkáme film.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Artcam
Socialismus (Film socialisme) drama, Švýcarsko / Francie, 2010, 102 min
Scénář a režie: Jean-Luc Godard, střih: François Musy & Gabriel Hafner
Hrají: Patti Smith, Alain Badiou, Catherine Tanvier, Christian Sinniger, Jean Marc Stehlé, Robert Maloubier