Rakušané a Benešovy dekrety

22. červenec 2003

Když se nedávno sešel v Praze český prezident s německým příjmením a rakouský prezident s českým příjmením, bylo oznámeno, že tentokrát nepadlo ani slovo o takzvaných Benešových dekretech. Kdyby bylo padlo, dost možná, že by ti dva muži přišli na to, že Benešovy dekrety se v podstatě Rakušanů nijak nedotýkají. To ovšem platí jen v případě, když ony dekrety pojmeme čistě verbálně. Neboť o nějakých Rakušanech tam skutečně není ani jediná zmínka.

Konfiskací majetku na našem území a odebráním československého státního občanství byli přece, podle dekretů, postiženi jen Němci, Maďaři a s nimi jedním dechem i zrádci a nepřátelé republiky jakékoliv národnosti, to podle dekretu číslo 12. Respektive zrádci a nepřátelé českého a slovenského národa, jak se praví například v dekretu číslo 28. Pokud bychom tedy setrvávali u tohoto čistě slovního znění Benešových dekretů, pak by Rakušané mohli spadat jen mezi ty obecně pojaté zrádce a nepřátele, podobně jako někteří Češi a případně příslušníci jiných národů, jimž by to nepřátelství muselo být prokázáno podle jiného dekretu, tedy toho s číslem 16, který už ve svém názvu mluví o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.

Jsou-li Benešovy dekrety považovány za právní normy, a to dokonce neměnné a nedotknutelné, pak vůbec není od věci odvolávat se na jejich přesné znění a podle toho Rakušany od Němců a Maďarů odlišit.

Jenže tady je letitá otázka, kterou příslušní odborníci dost přesně nezodpovídají. Jsou Rakušané národ anebo patří k národu německému? Ano, zajisté, mluví německy, ale je řeč jediným znakem národa? Je Němcem německy mluvící občan švýcarského Curychu? Přinejmenším v tom posledním případě jsme rozdíl velmi výrazně pociťovali za války, kdy jsme každý pátek večer nedočkavě usedali k rádiu, abychom na vlnách švýcarského Beromunsteru slyšeli týdenní úvahu profesora doktora I.R.von Salise, který nám Čechům krásnou němčinou mluvil z duše a německá stanoviska věru nezastával.

Připusťme, že s těmi Rakušany to bylo horší. 12. března 1938 příchod Němců nadšeně vítali a velmi mnozí z nich se pak až s přílišnou samozřejmostí stali významnými činiteli obludné nacistické mašinérie, a to i na území protektorátu. Ti mezi ty pomahače nacistů podle Benešova retribučního dekretu určitě patřili.

Ale vraťme se k otázce, zda-li dnes jsou Rakušané národem. Podle základní definice k určení národa, kromě společného jazyka a společně obývaného území, patří i společná vůle býti národem. Zdá se, že u Švýcarů je jejich švýcarská národní identita naprosto jednoznačná, bez ohledu na to, zda-li mluví německy, francouzsky nebo retorománsky. Rakušané byli v historii pokoušení velkoněmectvím více, ale i když k Němcům přilnuli co nejúže, jako například v roce 1815, kdy se připojili k takzvanému Německému spolku, vydrželo jim to pouhé půl století. A i když v první světové válce táhli s Němci dohromady, přece jen si vždy udržovali silnou národní svébytnost.

Proto všechny encyklopedie rozlišují třeba rakouskou literaturu, v čele s Franzem Grilparzerem či Robertem Musilem, od literatury německé. A právě na tom Musilově jménu můžeme demonstrovat známý úkaz, patrný i u současného rakouského prezidenta Klestila, či někdejšího kancléře Krajského, že propojení Rakušanů s českým nebo povšechně slovanským vlivem bylo odjakživa mnohem výraznější, než u takzvaných říšských Němců. A vůli Rakušanů být národem jen posílila druhá polovina 20. století, kdy narozdíl od nás byli i zásluhou svých prozíravých státníků Rennera a Figela uchráněni zhoubného vlivu komunismu.

Už i proto bychom svébytnost rakouského národa měli uznat aspoň dnes, když bezmála před 60 lety Beneš a politici jeho doby nad tím neuvažovali a Rakušany automaticky zařadili mezi Němce. A ještě lepší by bylo, kdyby dnes oba národy vzaly Benešovy dekrety v tomto punktě opravdu doslova. A jelikož tam o Rakušanech není ani zmínka, mohly by se o nich vůbec přestat bavit, jako to, zatím jen z nedostatku času, minulý týden učinili oba prezidenti.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio