Leo Pavlát: Chanuka aneb Žít není samozřejmé

Sváteční sdílení obou různých tradicí jako by pak ještě posiloval zvyk zapalovat světla: ta na stromečku i na zvláštním osmiramenném chanukovém svícnu.

Letos však počátek Chanuky dělí od Štědrého dne téměř měsíc, a tak se hodí připomenout ještě jinou chanukovou zvyklost, pro vnímání svátku podstatnou. Hebrejské slovo chanuka odkazuje k obnovení bohoslužby v jeruzalémském chrámu po vyhnání řeckých seleukovskch uchvatitelů v 2. století před občanským letopočtem.

Podle legendy tehdy rituálně čistý olej z jediného nalezeného džbánku vydržel zázračně hořet na chrámovém svícnu osm dní, než byl připraven olej nový. Na paměť této události se při oslavě svátku zapaluje na zvláštním osmiramenném svícnu každý den o jedno světlo víc, až poslední den září všechna.

Toto se o svátku obecně ví. Méně již, že zapalování světel provází píseň "Maoz cur" neboli "Mocná skálo". V řeči víry je takto nazýván Hospodin a jemu je také hymnus zasvěcen. Vznikl ve 13. století a ústřednímu tématu svátku – vítězství nad krutým uzurpátorem – dává zaznít v širších souvislostech.

Triumf nad mnohem početnějšími vojsky obávaného tyrana Antiocha Epifana ve 2. století před občanským letopočtem byl totiž jen jednou epizodou v historii židovského národa hájícího vlastní existenci, národní a duchovní samostatnost tváří v tvář nejmocnějším říším.

Tak 800 let starý hymnus připomíná postupně ještě dávnější židovská znovuzrození z potupy a příkoří: egyptského otroctví, zničení prvního jeruzalémského chrámu a vyhnanství do Babylónie, perské poroby a nakonec i podmanění, k němuž se svátek Chanuka přímo vztahuje.

Text té písně má krásnou, zpěvnou melodii. A jsem přesvědčen, že těm, kdo ji při zapalování světel zpívají, letí myslí ještě další sloky. Nikdo je nesložil, a přece o nich Židé vědí. Tak na počátku občanského letopočtu židovský národ nezanikl po osudové porážce od mocného Říma.

Bez vlasti, rozptýlen a vydán na milost a nemilost vládcům i lůze dokázal uchovat svou duchovní svébytnost uprostřed středověké diskriminace a persekuce. Přestál vyhánění, pogromy, násilnou asimilaci. Strašlivě zasažen přečkal i diktaturu leninskou a po ní, s obrovskými oběťmi, i nejkrutější režim ze všech – nacistický.

Z tragédie povstal Stát Izrael, nepřemožený navzdory četným nepřátelům, a židovství se nerozplynulo ani v komunistickém impériu. Je to velkolepý, několik tisíciletí trvající příběh boje jednoho malého národa o vlastní osobitou existenci, překážející zvůli světovládců. Židé v tomto střetu, který ani dnes nepominul, obstáli, zatímco vypínavé říše, chlubící se věčností, dávno zanikly.

Písni, která tuto povzbudivou pravdu o svátku Chanuka připomíná, předchází požehnání: „Buď požehnán, Hospodine, Bože náš, králi světa, žes nás zachoval a dal nám dožít se a dosáhnout této chvíle!“ Tato slova se pronášejí při každém židovském svátku, ale v chanukové dny zní Židům téměř jako dějinný vzkaz: Žít není samozřejmé.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze