Hlava – ruce – srdce
Už svým prvním filmem Vaterland-Lovecký deník režisér David Jařab polarizoval české publikum. Mysteriózní příběh o lehce degenerované moderní šlechtě, která se vypraví na lov záhadných kostrounů, nadchl kritiku a zmátl diváky. Ti jej dílem vnímali jako možný novodobý český filmový kult, dílem jako samoúčelný a nesmyslný blábol s Karlem Rodenem v myslivecké kamizole.
Jařabův nový filmový počin Hlava-ruce-srdce pokračuje ve Vaterlandem nastoleném směru. Multižánrový snímek, který se zároveň vzpírá jakémukoliv zařazení, je hlasem pro filmovou tvorbu proti filmové výrobě – v českých kinech věc nevídaná, předem odsouzená k pobytu na okraji diváckého zájmu.
Příběh „o lásce bez lásky, válce bez války a magii bez kouzel“ se odehrává na samém počátku první světové války v Rakousko-Uherském mocnářství a ve své nejzákladnější rovině vypráví o třech mužích vojensko-policejního aparátu. Plukovník von Haukwitz provozuje na spiritistických seancích záhadné rituály, z nichž se mu jeden stane osudným a jeho tělesné ostatky jsou rozptýleny po celé Evropě, kde si doslova žijí vlastním životem. Haukwitzův kolega, poručík Roth, následuje svého učitele a pěstuje hluboce duchovní vztah se svou amputovanou rukou, jejíž ztrátu si kompenzuje pokusy o chov drůbeže. A policejní vyšetřovatel Karel Vrana okultní praktiky bující v rakouské armádě vyšetřuje až na hranici vlastního sebezničení. Spojnicí jejich osudů je tmavovlasá krasavice Klára Knabelová, někdejší Haukwitzova snoubenka, později Rothova milenka a Vranova femme fatale, sama ztracená ve víru historických událostí i vlastních tužeb.
Příběh čtyř osudů zmarněných válkou se odvíjí neepicky – prostřednictvím volně pospojovaných scén, obrazů a nálad, film je plný zámlk a jakýchsi významových prodlev. Důraz, jaký tvůrci filmu kladli na výpravu, kostýmy a rekvizity včetně živých zvířat, navíc umožňuje podstatnou část filmu odvyprávět prostřednictvím metafor a symbolů. Před divákem se tak otevírá nezvykle velkorysý prostor pro vlastní čtení. Jen málo snímků (a těch českých zvlášť) vyžaduje tak aktivní diváckou účast a zároveň se divákovi tak vyhýbá: i přes vyžadované divácké nasazení, deklarované samotnými tvůrci, je film jaksi unikavý a rozpadá se před očima. Jednotlivé části příběhu jsou propojené tak volně, až film jako celek ztrácí soudržnost a vnitřní dynamiku, která by diváka udržela při věci. Výsledný tvar připomíná něco mezi oživlým secesním plakátem, rakouskouherským městečkem Twin Peaks a drůbežářskou agitkou.
Hlavu-srdce-ruce lze číst mnoha způsoby – jako výpověď o nenávratně ztracených starých časech, z jehož trosek povstalo temné 20. století, jako podobenství o ztrátách, které fatálně určují naše životy, nebo jako příběh o touze po lásce, která překoná vykloubenost doby, válku i smrt. Tvůrce hraje s divákem vysokou a vysoce stylizovanou hru – každý pokus o interpretaci může být čistou spekulací a film je nakonec možná o něčem úplně jiném. Režisér sám se netají faktem, že snímek nabízí „strašné množství výkladů“ – mám za to, že i poctivě spolupracujícímu divákovi by stačil jeden nebo dva. Že by byl ochoten si je v těch secesně-okultních kulisách a vnitřních monolozích postav i najít, kdyby mu film pořád neutíkal za horizont toho, co je ochoten a schopen chápat a vnímat.
Jařabův film si velmi pravděpodobně najde jen málo diváků a většina z toho mála zřejmě bude odcházet z kina zmatená a znechucená, ale pozitivní je už samotný fakt, že takový snímek mohl v podmínkách české kinematografie vůbec vzniknout.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Bontonfilm
Hlava-ruce-srdce, drama / historický, Česko, 2010, 110 min.
Námět, scénář, režie: David Jařab, kamera: Marek Jícha, hudba: Petr Haas
Hrají: Viktorie Čermáková, Roman Zach, Martin Finger, Ivana Uhlířová, Jiří Schmitzer, Alois Švehlík, Oldřich Vlach, Jaroslav Plesl