Dvory a rezidence ve středověku XLIX.

Další pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku zaměříme s PhDr. Janem Zelenkou a PhDr. Danou Dvořáčkovou z Historického ústavu AV ČR na další období léčení nemocí i „nemocí“. Seznámíme se s dvorskými lékaři 14. století, kteří pečovali o zdraví Karla IV. i jeho otce Jana Lucemburského a připojíme i zápisy o nemocech, které středověkou společnost trápily.

Slavní lékaři 14. století
Minule jsme vám v seriálu představili Petra z Aspeltu, vyhlášeného diplomata i lékaře, který se na českém dvoře prosadil hned dvakrát. Poprvé v časech vlády Václava II. a podruhé v souvislosti s Janem Lucemburským. Historik František Kavka ve svých bádáních objevil až 16 lékařů, kteří nějakým způsobem pečovali o zdraví Karla IV. Tato etapa navíc dokládá význam lékárníků, kteří připravovali pro lékaře důležité ingredience. Mezi nejproslavenější patřil v Praze Angelus z Florencie, který měl svou zahradu léčivých bylin v dnešní Jindřišské ulici a lékárnu na Malém náměstí.

Ze zprávy Havla ze Strahova

Z knihy Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského z roku 2010, která vznikla pod vedením profesorky Milady Říhové, se můžeme o Havlovi ze Strahova i jeho radách dozvědět mnohem víc. Mezi řádky doporučujícími Karlovi IV. správnou životosprávu se například vyvstává bližší vztah panovníka a lékaře:

„Nejjasnější pane, tato životospráva, již jsem sepsal pro Vaši Milost, je životosprávou, kterou popsali staří i novodobí mudrcové. A protože je obtížné vše zmíněné dodržet, ba takřka nemožné, říkám Vaší Milosti toto: Zcela by Vám stačilo, kdybyste se umírnil v jídle a především v pití a kdybyste se usměrnil v přijímání zdravých a správně připravených pokrmů a pouze v případě nutnosti; nadbytečně se nepřeplňoval, a když přijímáte potravu ve vhodné době, v jídle se vždy mírněte, neboť přiměřenost je v každém případě nejlepší medicína. Dále kdybyste ve správnou dobu a včas chodil spát a mnoho nebděl, neboť, jak již bylo řečeno, veškeré trávení probíhá ve spánku. A kdybyste se vystříhal pokrmů těžkých a nezdravých a užíval pokrmů zdravý, jako jsou masa kastrovaných zvířat, telat, kůzlat, slepic, kapounů, koroptví, bažantů a všech polních ptáků vyjma ptáků žijících v blízkosti vod, jako jsou husy, kachny a jim podobní. Z ryb šupinatých požívejte takové, jež pocházejí z vod průzračných a svěžích, z vajec ta čerstvá a jiný podobná jídla. Vyhýbejte se duševním hnutím, jako je hněv, smutek a přílišná úzkostlivost. Pokud se Vaší Milosti přihodí, že sní nějaká jídla nevhodná, alespoň se v pojídání mírněte a čiňte tak zřídkakdy.“
Mnohé z rad Havla ze Strahova jsou platné i v dnešní době.

DNA, lepra i mor
V časech středověku byla nemoc projevem porušení rovnováhy tělesných šťáv. Ztráta harmonie měla různé projevy. Německá mystička Hildegarda už ve 12. století vysvětlovala bolesti hlavy a zároveň připomínala nutnost proplachování úst, aby zkažené šťávy neohrožovaly zuby. Středověkou společnost ovšem trápily také nemoci, se kterými si neví příliš rady ani současná medicína. Příkladem za všechny může být DNA, která trápila zvláště panovníky. Lékaři sice dokázali už ve středověku najít souvislost s nadměrnou konzumací masa a alkoholu, ale vyléčit ji neuměli. Její léčba tak probíhala formou nejrůznějších diet. Dalším z neřešitelných trápení středověku bylo malomocenství, na které nám například v Praze zbyla památka v podobě Lazarské ulice. Název dodnes připomíná leprosálium, které zde stálo a poskytovalo útočiště lidem nakaženým leprou. Ovšem jednoznačně nejznámější a nejobávanější chorobou středověku byl mor:
„Příčiny umírání byly všem nejasné. V některých oblastech se věřilo, že židé otrávili celý svět, a proto je zabíjeli. Někde byli vyhánění chudí mrzáci a jinde naopak šlechtici.“

Duševní choroby středověku
Vnímáte-li nemoci duše především jako daň za civilizaci, nenechte se mýlit. I pro středověk máme dochováno několik zpráv o duševních chorobách, které byly připisovány působení ďábla a nečistých duchů.
Nacházíme je v zahraničních i domácích pramenech. Příklad najdeme už v Kosmově kronice o synovi Boleslava I., kterého kronikář pojmenoval Strachkvas:
„Tehdy Strachkvas, v naduté pýše zahořel po biskupství. Přišli do sídla arcibiskupa mohučského; když se tam řádně dokonalo všecko, co se mělo vykonati, kůr zpíval po biskupské zkoušce, jak bývá zvykem…a arcibiskup … se vrhl na koberec před oltářem. V té chvíli, kdy Strachkvas tak po něm učinil – běda hrozného losu! – popadl ho krutý ďábel.“

Nezvladatelné byly pro některé významné osobnosti středověku také potíže spojené s nadměrnou konzumací alkoholu. Český historik Václav Novotný shrnul zápisy kronikáře Dětmara o době pražského biskupa Thidaga a knížete Vladivoje do věty, kterou jsme 49. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku zahájili:
„Čechy byly tedy v dobrých rukách: kníže neustále opilý a biskup málokdy střízlivý.“

Příště
Další z neléčitelných nemocí byla leukémie. I s tou se můžeme v české historii setkat. V 50. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku se s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR zaměříme na příčiny úmrtí panovníků i panovnic. V Zrcadle s premiérou 24. 12. 2010 se dozvíte další detaily z dochovaných životospráv sepsaných pro české panovníky a uslyšíte také, komu byl doporučován následující recept:
„Přilijte tedy do vody půl žejdlíku vína a budete vařit spolu s nálevem klasů nardu s květy heřmánku a mátou. Při mytí masírujte pečlivě vlasovou pokožku hlavy, aby se póry otevřely..Po umytí vezměte kus látky, namočte do toho nálevu, dobře vyždímejte a ovažte jím hlavu.“