Nejen Tádžmahal…

Je vskutku úžasný, a stanete-li před ním poprvé, s údivem zjistíte, že pověst, jež ho předchází a vychválila ho až do nebes, jediným slovem nelhala. Mohutná stavba z bílého mramoru se tyčí nad řekou Jamunou a svým pohádkovým zjevem vás v mžiku přenese do tajuplného světa Orientu, přesně takového, o němž jste snili doma v Evropě. Ano, právě tak mají stereotypy symbolů fungovat. Navíc ten okouzlující, romantický příběh...

Císař Šáhdžahán, panovník z mocného muslimského rodu Mughalů, kteří od poloviny 16. do poloviny 19. století vládli nad většinou Indického subkontinentu, miloval svoji krásnou manželku. Miloval ji prý tak hluboce, že se od ní nedokázal odloučit ani během svých válečných tažení. Nepřekvapí proto, že při jedné takové strastiplné cestě zemřela, navíc krátce po porodu čtrnáctého dítěte – musela to být věru veliká láska. Snad aby před Bohem i světem vyjádřil svůj neskonalý žal, Šáhdžahán se rozhodl postavit jí nesmrtelný pomník lásky, který přetrvá věky. Na nákladný podnik nešetřil penězi, na stavbu byli pozváni či povoláni architekti a řemeslníci z celé Asie, celkem se na ní podílelo přes 20 000 lidí. Když byla skvostná hrobka po více než 20 letech konečně dokončena, celý svět musel v údivu a dojetím nad tou krásou zatajit dech.

Tádžmahal - zahrada i hrobka

Tádžmahal je dokonalou ukázkou tzv. konceptu hrobky-zahrady. Krásný park se symetricky rozvrženými vodními kanály a četnými nádržemi má evokovat představu rajské zahrady. Na trávě v konejšivém stínu stromů prý císař Šáhdžahán s oblibou odpočíval, rozjímal o pomíjivosti života a vzpomínal na svou milovanou manželku. Tuto nostalgickou meditační pohodu však pár let po dokončení stavby rázně ukončil jeho nejmladší syn Aurangzéb. Podařilo se mu zvítězit v předčasně rozpoutaném bratrovražedném boji o nástupnictví a pro jistotu se hned rozhodl vypořádat i se svým stárnoucím a rozmařilým otcem, který svými nákladnými architektonickými podniky vyčerpal státní pokladnu.

Šáhdžahán byl uvržen do domácího vězení a zbylá léta svého života strávil v nedaleké Červené pevnosti, symbolu mughalské moci. Podle pokračování romantické legendy hleděl až do posledního okamžiku se slzami v očích na pomník, který vybudoval pro svou lásku. Historická skutečnost však zřejmě byla mnohem prozaičtější. Na svůj žal se Šáhdžahán snažil zapomenout v náručí desítek žen nebo ho rozmazával v opiovém opojení, které se stalo rodovým prokletím celé mughalské dynastie. Jeho smrt v roce 1666 tak nastala v důsledku mnohaletého nadměrného požívání afrodisiak, alkoholu a drog. Tělo tohoto císaře-stavitele bylo prý poté pod rouškou tmy vyneseno z pevnosti a bez jakékoliv císařské pompy pochováno vedle jeho manželky v Tádžmahalu. Alespoň po smrti tedy opět došli spojení.

Červená pevnost

Zdá se být historickým paradoxem, že si Šáhdžahán vystavěl i své vězení. Základy rozsáhlé Červené pevnosti v Ágře sice položil již jeho dědeček Akbar, největší a nejpozoruhodnější panovník celé dynastie, své konečné podoby ale pevnost nabyla až v generacích následujících. Architektonické hranice mezi nimi jsou jasně patrné z použitého stavebního materiálu. Zatímco staršímu Akbarovu období dominuje červený pískovec, jeho potomci a zejména pak Šáhdžahán si oblíbili bílý mramor. Palácové interiéry jsou ovšem dnes zcela prosté jakéhokoliv vybavení, protože co nebylo rozkradeno v období po úpadku mughalské moci, to odvezli anebo ve veřejných dražbách prodali Britové. Představu o dávném luxusu ale přesto jasně vytvářejí četné kanálky, jimiž kdysi proudila chladivá voda, a také ornamentální okna, výklenky a skvostně vyzdobené pavilony, jež byly důmyslně konstruovány tak, aby jimi do pevnosti proudil chladný vzduch od řeky Jamuny. Horké indické klima bylo zkrátka pro Mughaly, kteří do Indie pronikli z horských oblastí Afghánistánu, nesnesitelné.

Červená pevnost v Ágře|foto: Zdeněk Štipl

Posedlost ženami a zápas o moc

Kvůli touze spatřit Tádžmahal davy turistů často zcela opomíjejí malý architektonický skvost, který podle některých odborníků slavný památník lásky dokonce předčí. Podstatně menší hrobka Itimáduddaula byla vystavěna o jednu panovnickou generaci dříve, ale také ona vypráví pozoruhodný příběh o tom, jak posedlí svými ženami mughalští panovníci uměli být. Císař Džahángír, syn Akbara a otec Šáhdžahána, se několik let po nástupu k moci seznámil s předčasně ovdovělou aristokratkou a vyhlášenou krasavicí jménem Mihrunnisa. Prakticky okamžitě jejímu kouzlu propadl. Vysoce inteligentní žena, která je známá pod honosným titulem Núr Džahán neboli Světlo světa, dokázala díky svému šarmu i intrikám císaře ovládat, a to po zbytek jeho života. Skutečná moc se tak nenápadně přesunula do rukou její palácové kliky a panovník se stal jen smutnou loutkou zmítající se mezi náručí své milenky a nekonečnými drogovými jízdami.

Itimáduddaula|foto: Zdeněk Štipl

V průběhu následujících let stále víc ztrácel vazby s reálným světem a zemřel na naprosté fyzické vyčerpání a rozklad organismu. Pobyt na výsluní tímto okamžikem ale skončil i pro krásnou Núr Džahán. Rázem se dostala do konfliktu s Šáhdžahánem, a když zápas o moc prohrála, stáhla se raději do ústraní. Zbytek života poté zasvětila charitativní činnosti a především stavbě skvostné hrobky pro svého otce, který díky jejímu vlivu na Džahángíra zastával u jeho dvora jednu z nejvyšších říšských funkcí. Právě u této hrobky byla vůbec poprvé v Mughalské Indii použita technika vykládání drahých kamenů do bílého mramoru, kterou tolik proslavil Tádžmahal. Samotná stavba není ani zdaleka tak pompézní jako její slavnější sestra, přesto svými dokonalými proporcemi a jakousi skrytou křehkostí působí daleko přirozeněji a intimněji. Zároveň se zde téměř nikdy netlačí zástupy turistů, a na fotografický záběr proto nečekáte ve frontě.

Hon na turisty

I přes neuvěřitelnou sbírku nádherných středověkých památek, jimiž se Ágra může pyšnit, zůstává samo město smrdutou dírou, připomínající spíše roztahanou vesnici. Nemalou roli při vytváření této nelichotivé pověsti sehrávají obyvatelé města žijící z turistického ruchu. Snad nikde jinde v Indii není hon na turisty a jejich peněženky tak agresivní a prostý jakýchkoliv zábran. Finty, jak vás přimět ke koupi nějaké cetky anebo k návštěvě některého ze stovek obchodů se suvenýry, jsou rok od roku dokonalejší, takže si při procházce městem budete připadat jako štvaná zvěř. Obrňte se nekonečnou trpělivostí, odmítejte všechna pozvání na čaj, nedávejte se s nikým do řeči, nedívejte se nikomu do očí, prostě se chovejte, jako byste neviděli a neslyšeli. Ale stejně vám to nebude platné a nakonec vás dostanou. V tom boji prostě nemůžete vyhrát.

Indičtí turisté v Červené pevnosti|foto: Zdeněk Štipl

Seriál Indie mezi tradicí a modernitou vysíláme v magazínu o světě Sedmý světadíl.