Ďábel už nenosí Pradu, aktuálně vraždí v mrakodrapu
V novém projektu M. Night Shyamalan (Šestý smysl, Vesnice) přenechal režii mladším kolegům. Sám se spokojil s rolí producenta a autora předlohy. Výsledkem je nový horor s lakonickým názvem: Ďábel.
Pán podsvětí má ve světě filmu podoby mnohé, různá převtělení a převleky. Povětšinou spíše pobývá v metaforické podobě, jako např. ten, co nosil Pradu. Nejďábelštější roky jsou zasazeny hluboko do dějin kinematografie. Satanovi se nejlépe dařilo děsit publikum v letech šedesátých a sedmdesátých. Plíživá hrůza se ovinula kolem kolébky ve filmové verzi Levinova románu Rosemary má děťátko (R. Polanski, 1968). Neméně úspěšný a zlověstný byl Vymítač ďábla (W. Friedkin, 1973), a o něco později další klasika ďábelského subžánru The Omen (v české distribuci pod názvem Přichází satan!; R. Donner, 1976). V současné době se ďábel snaží vkloubit do moderní podoby, může mít tedy téměř elegantní vizáž jako třeba v podání Petera Stormareho ze snímku Constantine (2005). Často ale spíš připomíná trapnou figurku bez krve a zápachu, jako např. pekelník z Konce světa (1999). Na podobné čertíky snad raději zapomenout.
Poslední filmové zjevení ďábla jako kdyby chtělo navázat na zmíněnou klasiku. Odklon je sice značný, ale společné prvky bychom nalezli. Už jen úvodní scéna s vydatně hutnou hudební linkou Fernanda Velázqueze, která šikovně naladí (tedy spíše rozladí) divákovu nervovou soustavu, nechá vzpomenout na mrazivou hudbu Jerryho Goldsmitha z filmu The Omen. Atmosféra houstne každou scénou. Nechybí úvodní tragédie a nečekané satanovo „převtělení“. Tím ale podobnost končí.
Ve zfilmované povídce M. Nighta Shyamalana je motivů poněkud více, než by bylo třeba. Už jen skutečnost, že hlavní vyšetřovatel je opět obtěžkán traumatem z minulosti, poněkud unavuje. Nejobnošenější filmové klišé snad nejde použít jinde než v parodii. Budiž. Základní schéma, kdy se v klaustrofobickém prostředí výtahu výškové budovy setká skupinka lidí s nepříliš světlou minulostí, a postupně je likvidována neznámým pachatelem, je nosné a navíc zručně natočené, paranoidní atmosféra vzrůstá s každou novou obětí. Herci v mantinelech žánru se svým umem vystačí. Co už působí poněkud nemístně je koketování s náboženskými motivy. Prvky křesťanské morálky, kde hlavní námět o zatracení hříšníků střídají motivy odpuštění, se podepíší i na pointě filmu. Nelze nic namítat proti tématu odpouštění viny, které se prolíná celým snímkem, vyvstává spíš otázka, zda je na správném místě v žánru hororu. Přestože je v Ďáblovi zpracováno poměrně nenásilně a vyloženě ze scénáře „netrčí“, nelze očekávat, že by běžný divák podobné závěrečné poselství rozdýchal, natož aby ho přivítal.
M. Night Shyamalan, přestože režii nechal jiným, opět neodolal „pokušení“ diváky vychovávat a poučovat o těch správných hodnotách, což se tvůrcům Ďábla samozřejmě vrátí v podobě ohlasů, potažmo tržeb. Na čistý žánrový snímek by kladných reakcí mohlo být více.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Bontonfilm
Ďábel (Devil) horor/thriller, USA, 2010, 80 minut
Režie: John Eric a Drew Dowdleovi, kamera: Tak Fujimoto, scénář: M. Night Shyamalan, Brian Nelson, hudba: Fernando Velázquez
Hrají: Chris Messina, Matt Craven, Bojana Novakovic, Jacob Vargas