Krize eurozóny aneb Všechno začalo to v Řecku
Rok 2010 byl rokem krize v eurozóně. Některé státy platící eurem spadly až na samotný okraj státního bankrotu. Problémy se zadlužením dospěly tak daleko, že i někteří respektovaní ekonomové začali mluvit o rozpadu eurozóny jako o reálně existující hrozbě. Eurozóna a s ní celá Evropská unie letos prošla vůbec nejtěžší situací ve svých dějinách.
Všechno začalo to v Řecku. Právě kvůli jeho dluhové krizi použila německá kancléřka Angela Merkelová slova, která by ještě před rokem byla naprosto nemyslitelná:
„Euro je v nebezpečí. Když ho neochráníme, následky pro Evropu budou nedozírné."
Jenže na finančních trzích nastala kvůli situaci v Řecku doslova smršť. Tamní socialisté po svém volebním vítězství oznámili, že země roky falšovala svoje statistiky a její deficit je oproti původním číslům víc než dvojnásobný.
Trhy začaly počítat a na jaře jim z téhle rovnice vyšel následující výsledek: státní bankrot Řecka je reálně existující možností. Řekům nakonec nezbylo nic jiného, než požádat Evropu o pomoc.
Řecký premiér Georgios Papandreu nakonec od eurozóny a Mezinárodního měnového fondu dostal půjčky v hodnotě 110 miliard eur, což je víc než 2,5 bilionu korun. Výměnou za to se zavázal k radikálním škrtům a k ozdravění řeckých veřejných financí.
Podle představ evropských lídrů tím měla krize skončit. Jenže trhy počítaly dál a vyšel jim další, tentokrát už doslova děsivý výsledek: za určitých okolností by mohla neschopnost splácet dluhy dohnat i Irsko, Portugalsko a dokonce Španělsko. Český rozhlas přitom na konci loňského roku přesně takový vývoj předpokládal.
„Až do roku 2007 na trzích finanční disciplína skoro neexistovala. Řecko proto mohlo hromadit dluh a nikoho to vlastně nezajímalo. Jenže to se změnilo. A to je naprosto klíčové. Disciplínu si teď nevynutí nějaké evropské smlouvy, ale finanční trhy," tohle nám přesně před rokem řekl bruselský ekonom Daniel Gros.
A na jeho slova letos došlo. Krize trhy probrala ze zimního spánku, do kterého upadly v letech hospodářského růstu. A po probuzení s hrůzou zjistily, že hned několik zemí v eurozóně má problém: ať už se státním dluhem, ztrátami bank nebo slabou konkurenceschopností, a proto jen malou nadějí na růst.
Další země potřebují pomoc
V Unii vypukla doslova panika. Během druhého květnového víkendu se do Bruselu sjeli evropští lídři a pak i jejich ministři financí. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet jim podle vyprávění diplomatů předložil hrůzu nahánějící grafy.
Bylo z nich patrné, že pomoc budou po Řecku možná potřebovat i další země. A případný bankrot Španělska by přitom mohl euro doslova položit. Vážnost situace nezastíral ani slovenský premiér Robert Fico:
„Situace je podstatně vážnější, než by si někdo mohl myslet. Je to nejhlubší krize eura, jaká kdy byla. Je to nejhorší krize evropské integrace, jaká kdy byla."
Na dlouhé noční schůzce v bruselském paláci Justus Lipsius se zrodila evropská odpověď. Oznámila ji španělská ministryně financí Elena Salgadová.
„Dáváme k dispozici dalších 440 miliard eur. Mezinárodní měnový fond přidá polovinu této částky. Založili jsme mechanismus na stabilizaci eura."
K téhle částce od eurozóny a Mezinárodního měnového fondu přihodila 60 miliard Evropská unie. Vznikl tak záchranný mechanismus platný do roku 2013. Na stole leželo celkem 750 miliard eur, tedy neuvěřitelných 19 bilionů korun.
O pomoc žádá Irsko
Politici si mysleli, že vznik záchranného mechanismu bude sám o sobě stačit k uklidnění situace. V době fotbalového mistrovství světa v Jižní Africe si Jean-Claude Trichet našel čas i na vtípky ohledně výsledků evropských týmů.
„Čas od času Evropu jistě není radno podceňovat. Vidět mezi osmi nejlepšími tolik Evropanů, to je působivé. A mezi čtyřmi nejlepšími byly hned čtyři evropské týmy, mimochodem všechny z eurozóny."
Jenže už v listopadu muselo o pomoc požádat Irsko, které stáhly do propasti obrovské ztráty jeho bank. A nemálo ekonomů je přesvědčeno, že další na řadě je Portugalsko a podle některých může do pasti dluhů a nízkého růstu spadnout i Španělsko.
Na to už by peníze ze stávajících záchranných mechanismů nestačily. Na samém konci roku se proto Unie dohodla na vzniku stálého systému na záchranu předlužených zemí. Jeho součástí má být i možnost jejich státního bankrotu. Při něm by o část peněz přišli i soukromí investoři, kteří dluhovým hříšníkům celé roky půjčovali.
To je velká novinka, protože na záchraně Řecka a Irska se soukromý sektor nepodílel. Podle analytiků eurozóna takový mechanismus potřebuje. Jenže to vše má začít platit až od roku 2013 - co se stane do té doby dnes nikdo netuší. Dluhová krize, do které eurozóna spadla letos, tak bude Evropu určitě zaměstnávat i v příštím roce.
Rozhovor s Petrem Zahradníkem
Evropská unie tedy letos prošla mimořádně dramatickými událostmi. Zachraňovala Řecko a Irsko a nakonec se dohodla na vzniku stálého mechanismu pro případnou pomoc dalším předluženým zemím eurozóny.
Ale mělo se vůbec tohle všechno stát? Neudělala Evropa chybu, když se rozhodla dluhovým hříšníkům pomáhat? Podle ekonoma Petra Zahradníka z evropské kanceláře České spořitelny Unie jinou možnost neměla:
„Nedělat nic a přirozeným způsobem Řecko nechat ‚vyhnít‘ by asi bylo čisté ekonomické řešení, ale nikoli řešení ku prospěchu celé Evropské unie.“
Vzájemná provázanost zemí eurozóny je prostě tak velká, že bankrot Řecka by mohl poslat do kolen velké evropské banky, které drží řecké dluhopisy. Pád jedné země by navíc asi vyvolal paniku a pochybnosti o kondici dalších oslabených států. A na světě by se mohla objevit nová finanční krize.
Řecko tak mohlo být malým kamínkem, jehož pád by za sebou strhnul celou lavinu - jako když v září roku 2008 padla velká americká banka Lehman Brothers.
‚Ohraničený problém‘ Irska
Jenže uběhlo půl roku a Evropa zachraňovala další zemi - Irsko. Podle kritiků ale tahle strategie neuspěje a obě země se jednou bankrotu stejně nevyhnou.
„U Irska máme v podstatě ohraničený ten problém. Máme ohraničený nádor. Za předpokladu, že se podaří nádor vyoperovat – a také to nemusí být samozřejmě jednoduché, tak Irsko pokračuje ve své zdravé trajektorii. Díky tomu, že Řecko je nabobtnalý veřejný stát, který je angažován ve všem možném, tak tam ty řezy jsou stále ještě trochu mlhavé,“ není pesimista Petr Zahradník.
Irsko má dlouhodobě určitě větší šance na návrat k hospodářskému růstu. Řecko se možná řízenému bankrotu, neboli restrukturalizaci svého dluhu nevyhne. Ale pokud k tomu dojde až za nějaký čas, je šance, že celková situace v Evropě by už mohla být stabilnější a škrtnutí části řeckých dluhů by nemuselo vyvolat paniku.
Letošní rok totiž ukázal, že klíčovou komoditou je v Evropě důvěryhodnost. Oslabené země se můžou postavit na nohy jen tehdy, když důvěru trhů získají zpět. A k tomu samozřejmě musejí své hospodaření věrohodně změnit. Podle Petra Zahradníka se jim to může podařit:
„Za předpokladu, že v obou dvou zemích nejsou nějaké Pandořiny skříňky, ze kterých se mohou vyvalit miliardy nebo desítky miliard závazků, tak si myslím, že to je problém, který je řešitelný v rámci daných zemí s danou stabilizační pomocí.“
Správnou cestou
Podle Zahradníka se Evropa na konci roku vydala správnou cestou. Rozhodnutí o vzniku stálého mechanismu na záchranu předlužených zemí eurozóny je krokem, který Evropě konečně dá potřebná pravidla pro případnou další krizi - i když až od roku 2013.
Zahradníkovi se nelíbí jen jediné: předem zdůrazňovaná neochota české vlády na eventuální další záchranu přispět. Zodpovědný člen Unie, který navíc jednou musí přijmout i euro, se takhle nechová.
„Navíc s ohledem na procentní míru zapojení, která by se případně české účasti týkala, tak je tak malinká, že je to jakási řekl bych solidární povinnost. Ve sportu se občas používá výraz: teamwork. Já mám pocit, že toto by měla být povinnost týmového hráče,“ myslí si Zahraník.
I premiér Petr Nečas přitom přiznal, že uklidnění situace v eurozóně je v našem životním zájmu. Rok 2010 přitom ve spojitosti se společnou evropskou měnou přinesl věci doslova neslýchané - Vždyť kdo by ještě před rokem a půl mohl s vážnou tváří tvrdit, že se eurozóna rozpadne?
Dnes takové hlasy rozhodně neznějí jen od extrémistů nebo apriorních nepřejícníků. Krize prostě obnažila vady v konstrukci eura. Věděli o nich všichni, ale většina ekonomů a politiků je buď odmítala brát na vědomí nebo doufala, že s těsnější evropskou integrací časem zmizí. To se nestalo a dluhová propast tyhle slabiny jasně ukázala. Podle Petra Zahradníka by ale mohlo mít vystoupení byť jedné země z eurozóny katastrofální následky:
„Kdyby jediný kamínek – byť sebemenší – z eurozóny vystoupil, tak by se to záhy projevilo v tom, že by se ohrozila ta největší výhoda, kterou ekonomika Evropské unie má, a to je jednotný vnitřní trh. Mám pocit, že všechny země by se začaly obrňovat ve svých národních hranicích.“
S případným dalším vyhrocením problémů států s eurem Evropská unie podle Zahradníka nezanikne. Ale rozpad eurozóny by pravděpodobně vedl k prosazení takových tendencí, na kterých by nevydělal nikdo - tedy ani Češi.
