Historie psaná krocaními kostmi
U nás jsme měli na Štědrý den k večeři kapra, v jiných zemích to byl krocan. Jeho cesta na vánoční stůl však vůbec nebyla přímočará.
Historii domestikace krocanů zkoumá paleopatolog Brooklynne Fothergill z Leicesterské univerzity. Paleopatologie se zaměřuje na hledání stop nemocí na kostech lidí i zvířat z archeologických nalezišť. Získané informace pomáhají určit, co lidé jedli, jak žili a jaké choroby sužovaly je i jejich zvířecí společníky. Zvířecí kosti navíc mohou odhalit staré obchodní trasy nebo způsob, jakým byla zvířata chována a využívána. Tento přístup osvětlil i historii domácích krocanů, kteří původně vůbec nebyli určeni k tomu, aby skončili na vánočních stolech.
Divocí krocani pocházejí ze Střední a Severní Ameriky a kolem roku 500 našeho letopočtu je domestikovaly mezoamerické kultury. Pro ně byl krocan významný ne jako zdroj masa, ale především jako symbolické zvíře. Indiáni své krocany zřejmě pravidelně oškubávali a jejich dlouhá pera používali k výzdobě rituálních plášťů a holí. Pták byl spojován s vodou a indiáni jej pravděpodobně obětovali svým bohům. O důležitosti krocanů svědčí i jejich kosti, které se našly na oltářích a dokonce i v lidských hrobech. Existuje také legenda, která vysvětluje holou hlavu krocanů. Peří si pták spálil, když se pokoušel vyletět až ke Slunci.
V roce 1519 věnoval aztécký vládce Montezuma španělskému kolonizátorovi Cortésovi 1500 krocanů jako královský dar. Španělé také přivezli krocany do Evropy a o 100 let později jejich potomky vzali zpět do Ameriky. A právě z těchto ptáků se pocházejí dnešní plemena krocanů, která v mnoha zemích vévodí štědrovečernímu stolu.
Zdroj: University of Leicester
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka