Pár slov o alkoholu
Arabský výraz al kehal bychom mohli přeložit jako „ušlechtilý“ nebo „jemný“. Pokud vám to s účinky alkoholu nejde dohromady, vězte, že Arabové destiláty nepili – používali je jako mazání.
Umění destilace alkoholu ze zkvašených cukerných roztoků rostlinného původu má s největší pravděpodobností původ právě v Orientu; konkrétně v Persii, Sýrii a Malé Asii. Může prý za to touha Orientálců po voňavém růžovém oleji, který se získával destilací. Okvětní lístky růží se vařily v uzavřeném kotli a pára se odváděla do jiného kotle, kde se ochlazovala a srážela. Úplně stejně se začal získávat i silný vinný destilát, který Arabové znali už v 10. století. Do Evropy se zprávy o tomto „léku“ dostaly ve 13. století ze Svaté země spolu s křižáckými rytíři.
Evropští středověcí lékárníci věnovali velké úsilí zdokonalování technologie získávání „alkoholických vod“, jak jim říkali. Experimentovali také s dalšími rostlinami jako zdrojem destilátů a od 14. století začali pálenku předepisovat i „vnitřně“. Netrvalo ani sto let a Evropané přišli destilátu na chuť. Protože se ale už tehdy zřejmě ozývaly hlasy varující před nemírnou konzumací, začalo se pití pálenky zdůvodňovat zdravotní prospěšností. Alkohol se doporučoval jako výhodný prostředek k zachování pevného zdraví – stačilo prý dát si každé ráno jednu lžíci destilátu. V 15. století se začala pálenka sladit nebo kořenit a stala se základním prostředkem k přípravě alkoholických nápojů. A jak to bylo u nás?
První větší palírna lihu stála v Kutné Hoře, za husitských válek však byla zničena. Samostatný cech vinopalníků u nás existoval od poloviny 16. století – líh se destiloval ze zkaženého vína nebo piva. Na konci 16. století se začala pálenka vyrábět i z žita. Protože byla zpočátku hodně drahá, mohla si ji dovolit nanejvýš šlechta nebo dobře situovaní měšťané. Za její obecné rozšíření mohou především války – už za té třicetileté se pití pálenky neobyčejně rozmohlo a k jejímu dalšímu rozšíření i mezi méně movité napomohla sedmiletá válka a války napoleonské. Zvlášť když se zjistilo, že alkohol je možné destilovat i z jiných druhů obilí, z brambor a dokonce i z řepné melasy, která je vedlejším produktem při výrobě cukru.
Od středověku až dodneška lidé prolili po celém světě hrdlem tolik alkoholu, že to nelze odhadnout. Přesto se ale nezapomnělo, že se destilátů dá užívat i „zevně“, tak jak je používali Arabové. Francovkou se většina lidí doopravdy maže – a přitom jde o ethanolový roztok různých látek, třeba mentolu, kafru, bylinek a dalších vonných přísad. Přidává se do koupelí, obkladů a používá se při masáži. Zlepšuje totiž prokrvení a pomáhá regeneraci unavených svalů. Jenže vám přitom vysuší kůži, takže i při zevním podávání nakonec platí ono okřídlené – všeho s mírou.
Zdroje:
Václav Jirásek: Rostliny na našem stole : Co vypráví botanik o jedlých rostlinách. Praha: Orbis 1958, s. 576-7.
