Smutná zlatá olympijská
Předávání jedné medaile na XIV. Olympijských hrách v Londýně roku 1948 pro Československé sportovce provázel smutek. Byla to medaile pro ženské gymnastické družstvo. Nečekaný zlatý úspěch ženské gymnastické výpravy byl totiž spojen s tragickou událostí.
Psal se rok 1948, pozornost sportovců celého světa byla zaměřena na Londýn. Anglie vítala pět tisíc závodníků na XIV. Olympijských hrách. Mezi nimi bylo 78 Čechoslováků. Do Anglie nebyli připuštěni závodníci Německa, přihlášku nepodal Sovětský svaz. Čechoslováci tehdy získali šest zlatých medailí: Zátopek, Holeček, Čapek, Vrzák, Kudrna, Torma a družstvo gymnastek.
Gymnastické soutěže žen se blížily každou hodinou. Po prvním tréninku se Elišce Misákové udělalo nevolno, a tak bylo na poslední chvíli rozhodnuto, že se soutěže nezúčastní. Nahradila ji Věra Růžičková. Soutěže začaly. Po dvou disciplínách má shodný počet bodů družstvo Československa a Maďarska. Poslední disciplínou jsou kužele… a naše družstvo těsně vítězí, i když jsou sportovkyně myšlenkami u Elišky. Hlavně její sestra Slávka. Všechny už vědí, že zatímco ony bojovaly o každou setinu bodu, stav Elišky se zhoršil, a tak musela být převezena do nemocnice. Ihned po soutěžích přijíždí Slávka za sestrou. Tam se teprve dozvěděla hrozivou diagnózu – obrna (očkování proti obrně bylo v Československu zavedeno až v roce 1957). Slávka vidí už Elišku v bezvědomí.
Po olympijském vítězství, které jiné výpravy slavily až do rána, v naší výpravě panoval smutek, protože právě této noci dvaadvacetiletá Eliška Misáková zemřela. Právě ona, která měla naději na další olympijskou medaili ze soutěží na nářadích.
Druhý den byla při předávání medailí na naší státní vlajce uvázána černá stuha. Medaile byly doslova pokropeny slzami.
Na tyto soutěže vzpomínala profesorka Nora Buddeusová – druhá vedoucí ženského družstva gymnastek: „Ta smutná zpráva pro nás byla a stále je smutnější než úspěch na olympiádě v situaci, kdy to od nás nikdo nečekal... Odchod kamarádky byl pro nás velkou ztrátou. Podmínky přípravy byly tehdy složité, v průběhu války se téměř necvičilo, ale hned po ní děvčata brzy zvládla i ty nejtěžší prvky… V Londýně nám psychicky pomohl i Emil Zátopek, který za námi těsně před závodem přišel – a v ruce měl svou zlatou, kterou na této olympiádě získal za běh na 10 kilometrů. Přinesl nám ji ukázat.“
Po dvaceti letech od těchto událostí, natočil Karel Malina rozhovor s vedoucí gymnastického družstva z Londýnské olympiády - Věrou Těkanovou. Píše se rok 1968, a je těsně před Olympijskými hrami v Mexiku. Věra Těkanová se pokouší odhadnout, zda se i tyto soutěže zapíší do historie československé ženské gymnastiky.