Antarktická turistika naštěstí stále respektuje přírodu
Nejjižnější kout Země zůstal až dosud pro posluchače Zápisníku nedostupný. V příštích týdnech však budou moci objevovat kouzlo ledového kontinentu společně se skandinávským zpravodajem Tomášem Sniegoněm, který se do Antarktidy vydal s norskou lodí Fram. Cestoval z argentinské Patagonie na Falklandské ostrovy, ostrov Jižní Georgie, Antarktický poloostrov a pak zpět do argentinského přístavu Ushuaia. Jak vlastně vypadá taková antarktická turistika?
Do Antarktidy vyrážíme lodí se slavným jménem Fram, plující pod norskou vlajkou a patřící společnosti Hurtigruten. Se svou proslulou předchůdkyní, která před sto lety přivezla k jižnímu pólu jeho prvního dobyvatele Roalda Amundsena, má však tato Fram společné jen jméno. Jinak se jedná o supermoderní a do bouřlivých moří dobře vybavené plavidlo, které znám již ze své předloňské cesty do severního Grónska.
Turistů na palubě je téměř 250 a při plavbě dlouhé celkem tři a půl tisíce námořních mil – tedy téměř šest a půl tisíce kilometrů – se člověk snadno seznámí s řadou z nich. Přemýšlím o tom, kdo tito lidé vlastně jsou, protože o turistech a turismu se v souvislosti s Antarktidou v poslední době mluví stále častěji.
Důvodem jsou výpravy obrovských výletních lodí, na jejichž palubách jsou až dva tisíce cestujících. Právě těmto plavidlům, která pro svou velikost vůbec nesmějí vysazovat cestující na pevninu, již bude vjezd do antarktických vod brzy zakázán. Menší lodě jako Fram kritiku nesklízejí a dost možná, že jsou pro nejjižnější kontinent dlouhodobě dokonce přínosem.
Začátek antarktického turistického zájmu se datuje do 50. let minulého století, ale masověji se výpravy na samý jih planety začaly objevovat až na konci studené války, a to paradoxně díky Rusku. Vědecké výpravy tehdy přišly v Rusku o finance a řada tamních polárních expedičních lodí najednou neměla co na práci. Netrvalo dlouho a začaly vozit turisty mezi jihoamerickou Patagonií a Antarktickým poloostrovem.
„Hlavní konjunktura začala až tehdy. Na jedné straně peníze a zájem ze Západu a na straně druhé řada dostupných ruských lodí s kapitány, kteří byli zvyklí jezdit v tvrdých podmínkách. To byl skutečný průlom,“ říká kanadský historik Christopher Gilbert, který se zabývá dějinami polárních končin a který nás coby člen expedičního týmu na Fram doprovází.
On ani jeho kolega, německý geolog Steffen Bierseck, však v nárůstu počtu turistů v posledních dvou desetiletích nevidí žádný zásadní problém. Do ledových končin totiž nejezdí ti, kdo chtějí posedávat na plážích s lahvemi v rukou, nebo jiní typičtí návštěvníci přímořských letovisek. Tihle turisté se chtějí vzdělávat a Antarktidu respektují a obdivují.
„Váží si divoké přírody, a když občas nevědí, co si v ní počít, snažíme se jim pomoci. Učí se víc a víc a pak se s hlubšími znalostmi vracejí zpět, což je pro nás potěšitelné,“ říká Steffen Bierseck. Před každým výstupem na skalnaté a kamenité břehy se přezouváme do zvláštních gumových holínek, které pak na pevnině i zpět na lodi omýváme, abychom co nejvíc předešli možnému transportu nečistot.
Přísná opatření dodržují dokonce i silní kuřáci – za celou cestu jsem z nich v Antarktidě neviděl kouřit ani jediného. Zapalovali si jen v přesně vymezeném prostoru na lodi, která pak popílek a nedopalky z křehké přírody odvážela zpět do takzvaně civilizovanějších a tedy i zaneřáděnějších končin. To aby všechna navštívená místa zůstala po nás stejně krásná a čistá, jako byla před naší návštěvou. I to je totiž jeden z hlavních cílů antarktického cestování.
