Columbia vydává Bitches Brew Live

Bitches Brew Live je název alba, které vyjde 8. února. Obsahuje koncertní sestřih 9 skladeb, z nichž část zachycuje „elektrickou“ kapelu Milese Davise na Newport Jazz Festivalu (5. července 1969) i o rok později na legendárním festivalu Isle Of Wight (29. srpna 1970), který navštívilo 600 000 lidí.

Festival Newport 1969 měl pro jazz přelomový význam. Producent George Wein si tehdy ve festivalovém programu posteskl, že avantgardní jazzové hnutí „nikam nesměřuje“ a vysvětlil, proč na původně jazzový festival pozval hvězdné rockové kapely: „Rocková mládež má více entusiasmu a drivu, než mnozí současní jazzmani. Ví, že jsou tu pro publikum a mají pro ně cit. Improvizují, drží beat, hrají blues a nepostrádají mnohé rysy jazzu. Ale je to jazz?“ Wein se rovněž vyjádřil, že chce „k jazzu přitáhnout více posluchačů. Chci překlenout hranici mezi rockem a jazzem.“

Jak říká americký muzikolog Matt Brennan, Wein dramaturgií Newportu rozvířil diskusi nad (tehdy už tak nejasnými) hranicemi mezi jazzem a rockem, což dokazuje kontroverze, jakou festival vyvolával jak u jazzových publicistů (Down Beat), tak ryze populárních (Rolling Stone).

Newport znamenal i symbolickou změnu pro Davise. „Miles chtěl vidět každou kapelu. Sledoval každý detail. Viděl tam ty tisíce mladých lidí, jejich nadšení…chtěl být součástí toho všeho,“ napsal již dříve Wein.

Disk Bitches Brew Live je unikátní hlavně svou první polovinou. Obsahuje totiž například první profesionální koncertní záznam kompozice Miles Runs The Voodoo Down (ve studiu nahrána až 20. srpna toho roku) a představuje tzv. Davisův „Ztracený kvintet“ (Lost Quintet), raně jazzrockovou skupinu v podobě, která až donedávna nebyla dostupná na deskách.

Teo Macero, producent Columbie a spolutvůrce stěžejních projektů In a Silent Way a Bitches Brew, se rozhodl Lost Quintet v Newportu nahrát. Ale jeho záměr tak úplně nevyšel. Wayne Shorter, tehdy dvaatřicetiletý člen kvinteta, koncert zmeškal - údajně kvůli dopravní zácpě před Newportem - takže skupina hrála nezvykle jako kvarteto. Shorter tedy (na rozdíl od všech koncertů toho léta) na záznamu není (což může pro vášnivé sběratele představovat jistou raritu).

V Newportu však byly nahrány neobvykle jen tři tracky. Proto asi navazuje zmíněný záznam z britského Isle Of Wight, kde však šlo již spíše o rockový festival (line up: The Doors, Led Zeppelin, Jimi Hendrix), a hlavně tento záznam z roku 1970 již vydala Columbia na CD loni a Eagle Rock Entertainment dokonce na DVD v roce 2004. Atmosféru koncertu si můžete připomenout zde:

Význam kompilace je tedy spíše dokumentační, se sběratelskou hodnotou pro Davisovy příznivce. Úplnější představu o raně elektrické Davisově tvorbě poskytne např. záznam celého koncertu z francouzského Antibes (25. 7. 1969) na CD 1969 Miles - Festiva de Juan Pins (Sony, SRCS 6843). Nicméně svou hodnotu mají i nová interview v bookletu: jak s Georgem Weinem, tak s dokumentaristou Murrayem Lernerem, jehož filmové pokrytí festivalů v Newportu a Isle Of Wight je dodnes neocenitelné.

Britský i americký záznam dobře ukazují na pnutí mezi studiovou a koncertní prací Davise v 70. letech. Italský muzikolog Enrico Merlin je pro měsíčník Harmonie charakterizoval takto: „Podle mě v Milesově elektrickém období existoval jistý druh schizofrenie mezi studiovými a koncertními aktivitami. Při koncertech úplně ztrácíme multidimenzionalitu - mnohovrstevnaté prostředí studiové nahrávky. Bitches Brew je skutečně monumentem dvacátého století. Na koncertech skupina neustále experimentovala - hledala nové cesty, nové zvuky, podoby improvizace od tradiční k free. Každá noc znamenala krok novým směrem, a to, řekl bych, spíše všemi směry než v rámci jedné vývojové linie.“

Bitches Brew Live (Columbia, 2011) 1. Miles Runs The Voodoo Down 2. Sanctuary 3. It's About That Time/The Theme 4. Directions 5. Bitches Brew 6. It's About That Time 7. Sanctuary 8. Spanish Key 9. The Theme.

Pozn.: tracky 1 – 3 nahrány na Newport Jazz Festivalu, 5. srpna 1969, tracky 4 – 9 nahrány na Isle Of Wight Festivalu, 29. srpna 1970

Složení: Miles Davis (tpt); Chick Corea (el-p); Dave Holland (b, el-b); Jack De Johnette (d); jen tracky 4 – 9: Gary Bartz (ss, as); Keith Jarrett (org); Airto Moreira (perc)