Město smutku a radosti
Spisovatele Miku Waltariho znají čtenáři především díky historickému románu Egypťan Sinuhet. Nakladatelství Hejkal nyní představuje i další dílo finského autora, které je dějem vsazené do jeho současnosti, do první třetiny 20. století.
Jednoho dne roku 1936 se v Helsinkách protnou osudy několika lidí různého věku a sociálního zařazení. Někdo zemře, někdo vystřízliví z nešťastné lásky, jiný si uvědomuje zodpovědnost svého dospívání, další zas tu, která provází jisté společenské postavení. Vlakem přijíždí tajemný muž z venkova, stará žena se dožaduje čtení románu na pokračování tištěného v novinách, chlapec chystá jakýsi plán týkající se školy, jejíž navštěvování nepatří k jeho nejoblíbenějším činnostem. Vše plyne nenápadně a jaksi samozřejmě – drobné události, každodenní starosti i velké a zásadní momenty, v nichž dochází k rozhodnutí nebo k zvratu. Přitom je zřejmé, že autorovým záměrem nebylo zdůraznit kontrast mezi okamžiky principiálními a nepodstatnými, ale naopak ukázat na přirozenost, s jakou k obojímu dochází třeba v jediném okamžiku. Naplňuje se tu spravedlnost, odhalují se dávné viny, ale více než etická rovina se vykresluje psychologie jednotlivých zúčastněných. Waltari nemoralizuje, nenápadně otevírá prostor a nechává čtenáře naslouchat. Účinek je pak mnohem silnější.
"Proč se vlastně neřídit starým dobrým románovým schématem? Začít od začátku a svědomitě dovést nějaký lidský osud až do konce? Posbírat několik vhodných zkušeností z dětství, duchovní a erotické probuzení, nalezení cíle, boj za jeho dosažení, vítězství nebo prohry. Přitom sám žít uprostřed času plného hádanek, který jde kupředu neodhadnutelně a rozmarnými skoky, bez jednotící osnovy a bez postav." Tak uvažuje sám autor, který místy vstupuje do proudu vlastního příběhu, přičemž ho neporušuje, netrhá, spíš nenásilně poukazuje na metodu, jakou zvolil. Navíc jako by se sám – podobně jako jeho postavy – snažil zachytit mechanismus uvažování, díky němuž se dostává nejen k lákavé formě, ale především k podstatnému, k obsahu.
Fakt, že se čtenář s jednotlivými postavami seznamuje v přerušovaném rytmu, chvíli pobývá s jednou, aby v následné pasáži popošel kus cesty s jinou, že nahlíží do vztahů postupně, samozřejmě zvyšuje poutavost knihy. Je tak zdůrazněno Waltariho úsilí zachytit děje, které se odehrávají „právě teď“ a uchovat je v textu v jejich osobitosti i kontextu.
Kniha Město smutku a radosti je psána střídmým jazykem, který však působí až poeticky. Právě to je na knize tak přitažlivé – zdánlivá průzračnost, z níž postupně vystupují dávné bolesti, aktuální starosti, chvíle štěstí. Zkrátka život.
Mika Waltari, Město smutku a radosti, Hejkal, Havlíčkův Brod 2010, překlad: Markéta Hejkalová, 192 s.