Zajímavosti ze světa vědy

Pokud mají lidé jednou osídlit Měsíc nebo Mars, budou si muset část potravin zajišťovat až na místě. Co by se ale stalo, kdyby například ze skleníčku na Marsu, kde je uměle zvýšen tlak a obsah kyslíku na normální pozemské hodnoty, vzduch unikl? Jak dlouho by rostliny vydržely bez kyslíku nezbytného pro dýchání – a za situace, kdy voda při nízkém tlaku velmi brzy vře? To podle týdeníku New Scientist zkoumali vědci z Kennedyho vesmírného střediska NASA na ředkvičkách, hlávkovém salátu a pšenici. 20 dnů je pěstovali při normálním atmosférickém tlaku, pak vzduch na půl hodiny vypumpovali na pouhé 1,5 procenta průměrného atmosférického tlaku při hladině moře. Když pak navrátili tlak k normálu, všechny rostliny pokračovaly v normálním růstu až do běžné sklizně a vypadaly stejně zdravě jako rostliny v kontrolním skleníčku. Podrobnosti badatelé uveřejnili v odborném časopise Advances in Space Research s tím, že taková houževnatost a odolnost byla zatím pozorována jen u bakterií. A co se v rostlinách dělo? Při snížení okolního tlaku se voda z jejich listů vypařila – a listy dočasně povadly. Badatelé proto soudí, že rostliny vystavené vakuu by nakonec zahubila spíš dehydratace než nedostatek kyslíku. V příštích pokusech se chystají testovat kritickou mez – tedy jak dlouho takto drsné podmínky rostliny vydrží.

Když na ně někdo zaútočí, housenky lišaje ořešákového – hvízdají. O „zpívající housence“ sice poprvé napsal kanadský entomologický časopis už v roce 1868, účel tohoto zvuku však nebyl znám. Jak nedávno informoval vědecký týdeník Nature s odkazem na studii v odborném periodiku Journal of Experimentla Biology, tým z Carleton University v Ottawě našel vysvětlení. Hvízdavý zvuk, který vzniká při průchodu vzduchu průduchy rozmístěnými podél těla housenky, slouží jako obrana před predátory. Vědci simulovali útoky na housenky – a viděli, jak tlačí hlavu dozadu. Tím průduchy proniká vzduch – a vzniká série hvízdání. Když se pak housenky setkaly s opravdovým nepřítelem – je jím ptáček zvaný lesňáček žlutý – zahvízdaly pokaždé, když se lesňáček chystal k útoku: a opakovali hvízdání, dokud své výpady nevzdal.

Podle teorie tzv. sněhové koule se naše planeta před 750 až 600 miliony lety skutečně několikrát podobala obrovské sněhové či ledové kouli – její povrch byl zcela nebo z větší části pokrytý až kilometr silnou vrstvou ledu. Poté došlo k oteplení a velkému rozvoji života. Biochemici z oceánografického ústavu v Massachusetts podle vědeckého týdeníku Science navrhují vysvětlení, jak k tomu došlo. Mají za to, že zmíněná studená etapa mohla podnítit prudkou evoluci tím, že došlo k výraznému zvýšení obsahu kyslíku v ovzduší i v oceánech. V době, kdy byla ze Země sněhová koule, ledový příkrov podle nich rozdrtil kontinentální horniny, čímž se uvolnil fosfor. Když pak ledovce roztály, byl fosfor, který je klíčovou živinou pro mořské rostliny, spláchnut do oceánů. To podnítilo obrovský růst řas, které produkují kyslík a organické látky. Jejich množství tím též prudce vzrostlo. Organická hmota pak klesala na mořské dno. Kyslík zůstával ve vodě a v atmosféře. Aby zjistili, jak se obsah fosforu v oceánech měnil, vědci měřili jeho množství v horninách vytvořených v dávných mořích. Zjistili, že v minulých 3 miliardách let se toto množství měnilo jen málo, kromě právě prudkého nárůstu v období před zhruba 750–600 miliony lety. To odpovídá dvěma obdobím, ve kterých byla Země jako sněhová koule.