Navigovali Vikingové podle polarizovaného světla?

Vikingové, kteří na svých člunech křižovali Atlantik v letech 900 až 1200 n. l., mohli polohu geografického severního pólu určovat podle slunce. Otázkou však je, podle čeho se řídili během zamračených dnů, kterých na severu Atlantiku jistě nebylo málo. Legendy Vikingů vyprávějí o slunečním kameni (sunstone, sólarsteinn), který umožňoval učit polohu slunce, i když po něm na obloze nebylo ani stopy. V roce 1967 přišli vědci s teorií, že slunečním kamenem mohl být dvojlomný krystal transparentního islandského vápence, který funguje jako polarizační filtr. Světlo ze slunce se při svém průchodu atmosférou polarizuje. „Teorie slunečního kamene“ předpokládá, že Vikingové mohli polohu slunce určit tak, že krystal pozvedli proti obloze a sledovali, ve kterém směru zjasní průchodem polarizovaného světla.

Experimentální důkazy dlouho chyběly. V roce 2005 však na moře vyplul tým maďarských a švédských fyziků, který krystaly islandského vápence testoval z paluby ledoborce Ódin v arktickém moři. Vědci byli překvapeni, když zjistili, že světelný vzor byl během zatažených dní s velmi špatnou viditelností podobný jako za slunečného počasí. Byl slabší, ale pro potřeby navigace to pořád dostačovalo. Výsledky svých experimentů nyní vědci zveřejnili a teorie slunečního kamene dostala jedno velké plus. Skutečný důkaz o tom, že Vikingové navigovali pomocí polarizovaného světla, by však mohlo přinést jedné: nález vraku s krystalem islandského vápence na palubě.

Zdroj: Philosophical Transactions of the Royal Society B