Libérie

Země totiž vydělává na registraci přibližně 1683 mezinárodních obchodních lodí s tonáží 70 milionů tun. Plavidla, vedená oficiálně jako liberijská, to dělají kvůli ekonomickým výhodám. Samotnou Libérii ale námořníci už od 15. století spíš míjeli a známé Pepřonosné pobřeží, pokryté mangrovovými lesy vyhledávali jen kvůli koření. Počátkem 19. století však bylo území částečně osídleno otroky osvobozenými z portugalských otrokářských lodí Angličany, kteří se už přestali věnovat obchodu s lidmi.

Roku 1822 se díky nim začíná formovat první africká republika. Do ní se dostali později i američtí černoši, imigranty z USA sem přivezla Americká společnost pro kolonizaci. Na svobodu byli propuštěni v počtu 13 000 a roku 1847 podpořili nezávislost Libérie. Bohužel ale postupně vznikalo rozdělení zdejšího obyvatelstva. Anglicky mluvící a vzdělaná menšina se cítila víc kosmopolitně a chovala se nadřazeně, proto vlastně diskriminovala původní kmeny. Zaměstnávala je na budovaných plantážích podobným způsobem jako jejich předky běloši v USA. Země se ale díky nim nestala nikdy evropskou kolonií.

Logo|foto:Český rozhlas

Celkovou ekonomiku Libérie, jako výjimka na celém světě, tedy ovládli imigranti. Právě k nim, americkým Liberijcům, přicházely z USA finanční investice a politická podpora, takže hospodářství na africké poměry rostlo. Dříve utlačovaná etnika mají hodně pestré složení, k národnosti Kpelle patří pětina obyvatel, k Bassům asi osmina, Danové a Kruové tvoří dvanáctinu. Kromě angličtiny se i dnes stále užívají původní jazyky golla, kpelle, mandre nebo kru. Dvě pětiny z 3,3 milionu obyvatel tvoří animisté, stejný počet křesťané a pětina muslimové.

Snahy o integraci obou složek obyvatelstva vycházely naprázdno až do roku 1980. Tehdy se proti potomkům Afroameričanů vzbouřilo 16 národností a kmenů a společně dosáhli na moc. Různé skupiny obyvatelstva se začaly ekonomicky vyrovnávat, zvýšila se ale možnost občanských válek mezi znepřátelenými tábory politiků. Boje od roku 1989 vyhnaly z domovů statisíce Liberijců, kteří jako migranti zamířili do okolních zemí, nebo směrem na hlavní město země Monrovie. Kvůli občanské válce odešlo pryč i mnoho cizinců z USA a Západu.

V 90. letech přebral moc "válečný" prezident Charles Taylor, který jako mnoho Liberijců v emigraci po roce 2003 žil v Nigérii a sousední zemi Sierra Leone. Dnes je souzen v Haagu za zločiny proti lidskosti. Zásadní změnu přinesla zemi Ellen Johnson-Sirleafová, zvolená v roce 2005 jako první žena v Africe prezidentkou. Do Libérie pozvala obchodníky z Nigérie a liberijské emigranty, aby se více účastnili ekonomického vzestupu státu po 2. občanské válce. Proto dnes mnoho obchodníků patří mezi imigranty původem z Libanonu, Indie nebo Nigérie.

Američtí Liberijci většinou imigrovali z okolí New Orleans|foto:Fotobanka stock.xchng

Průmysl je však stále napůl v troskách a tři čtvrtiny obyvatel proto stále zaměstnává zemědělství. Pěstuje se hlavně rýže a maniok a na plantážích káva a kakao. Zvyšuje se vývoz přírodního kaučuku a tropických dřevin z rozsáhlých pralesů. Roční 8% růst HDP nastal i díky zrušení embarga na těžbu zlata a diamantů. Podnikatele a obchodníky tak Libérie zajímá stále víc, i když občas znovu propuknou boje. Je to i tím, že se zde nalézají jedny z největších zásob železné rudy na světě. V období míru se bude díky surovinám Liberijcům jistě dařit. Ale bude důležité, aby se to týkalo všech vrstev národa.

Seriál Svět a migrace vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.