Deska týdne: Ghospoet

Britský hiphoper Ghostpoet (vlastním jménem Obaro Ejimiwe) vyrostl mezi Londýnem, Coventry, Nigérií a Dominikánskou republikou. Hudbě se začal věnovat na univerzitě, kde se stal členem grimeového kolektivu, ale později se odklonil směrem k míň energické produkci i rapovému stylu, který představil na loňském EP The Sound of Strangers. Sám Ghostpoet k tomu říká: „Nějak jsem přestal být zamilovaný do grimeu. Jeho struktura je příliš omezující. Říct něco v osmi nebo šestnácti taktech vždycky prostě nejde. Chtěl jsem si hrát se stavbou slov a melodií textu, říct víc, než jsem mohl v rámci grimeu. Potřeboval jsem víc prostoru."
Profil Ghostpoet připravil Robert Candra

Při poslechu Peanut Butter Blue & Melancholy Jam si lze z jednotlivých referenčních bodů skládat vlastní (ostrovní) mapu Ghostpoetovy hudby. Mladík, který o sobě skromně tvrdí, že je „jenom pošišlávajícím klukem, co by rád řek pár svejch příběhů", skutečně navazuje na Skinnerův odkaz: jeho texty jsou rovněž plné asociativních slovních montáží a odkazů k všednímu životu v Británii, nicméně Skinnerův stín překračuje i tím, jak svá subtilní sdělení ukotvuje v temně alkoholizované, snově znepokojivé poloze.
Poslechněte si celou recenzi Aleše Stuchlého

Ghostpoet – Peanut Butter Blues And Melancholy Jam|foto: Brownswood Recordings

Peanut Butter Blues & Melancholy Jam je pozoruhodný debut, kterým ale Ghostpoet nenaplnil příslib zmíněného singlu Cash and Carry Me Home. Bezmezné nadšení, které zatím v Británii vzbuzuje u novinářů, lze připočíst hlavně úlevnému zjištění, že ne všechny domácí rapery zajímají zlaté klobásy kolem krku a drahá auta. Trochu to připomíná efekt jeho kolegyně Speech Debelle, jejíž celkem průměrnou desku novináři před třemi lety vytáhli až k Mercury Prize. Ghostpoet má na víc než Debelle, jeho inovativní beaty a vemlouvavý hlas mají moc vtáhnout posluchače do svého světa - jen už pak moc nevědí, co by tam s ním dělali.
Poslechněte si celou recenzi Karla Veselého