Věnečky
Z věnečků z odpalovaného těsta byl poskládaný dort na svatbě Bereniky a Vincenta, dvou mladých, úspěšných lidí z dobře situovaných rodin. Všechno vypadá téměř ideálně a bez trhlin, promyšleno do detailů. Jenže zvlášť v těch se při podrobnějším průzkumu ukazují vady a neshody. A právě o nich spisovatelka Blandine Le Calletová píše ve své knize nazvané Věnečky.
Družička, oddávající kněz, nevěsta, ženich a samozřejmě zástup příbuzných i přátel z obou zúčastněných rodin – to vše ke svatbě patří. A je tu vše perfektně zorganizováno, vypočítáno na nejvyšší možný efekt. Právě jmenované osoby dostávají postupně v příběhu Blandine Le Calletové slovo. Vyprávějí svůj osobní zážitek z téhle svatby. Původně celistvý obraz se drolí nejen díky úhlu pohledu jednotlivých vypravěčů, ale také tím, že skvělý nátěr se odlupuje a pod jeho povrchem vystupují skutečné postavy, jejich pocity i příkoří.
Hned první reflexe – vyprávění malé Pauline – je snad nejsilnější a nejpronikavější. Děvčátko představí svoji rodinu, její matka je nevěstina sestra. A také popíše průběh obřadu, při němž se setká s jinou svojí příbuznou, sestřenicí s duševní poruchou. Pro Pauline to není problém, dětskýma očima ji vnímá jako trošku zvláštní, ale o to zajímavější vrstevnici. Komplikace jejímu vnímání způsobují dospělí, když nemocné děvčátko odsouvají z dosahu pohledů účastníků skvělého představení svatby, ze záběrů fotoaparátů i kamer. Přetvářku a malomocnost chtěné dokonalosti v této zkratce autorka zachytila věrohodně. Může ještě někdo tento šrám napravit, anebo je už z prvního vyprávění jasné, že jde o zavrženíhodnou společnost necitelných zbohatlíků?
Tak jednoduché to není. Díky pohledu, který prostředkují další postavy, postupně čtenář zjišťuje a ověřuje si, že nic není jen černé nebo jen bílé, že naparáděná svatba je sice dobře zrežírovaným divadlem, které se tu před zraky hostí bez větší formální chyby odehraje, ale že se jí účastní lidé vystupující ze svých denních pozic, představ a vztahů, ne bezduché loutky. Že mají emoce i dávné bolesti, že se snaží správně reprezentovat, ale také naplnit své touhy. Výborným příkladem toho je dvojí setkání s babičkou Madeleine. Jednou jako s ženou přísně se držící očekávání a požadavků své vrstvy, podruhé, když svěřuje vnučce své životní tajemství, jako s někým hluboce raněným, celoživotně se vyrovnávajícím se ztrátou milované osoby.
Spisovatelka v devíti pohledech odkrývá jednotlivé vrstvy, citlivě naznačuje, odkrývá masky přetvářky. Je věrohodnou průvodkyní a stojí za to, nechat se touto cestou vést a knihu číst.
Blandine Le Calletová, Věnečky, Host, Brno 2010, překlad: Alan Beguivin, 208 s.