Velcí savci na Šumavě
Telemetrický výzkum velkých savců na Šumavě je společným projektem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. O přiblížení projektu jsme požádali Pavla Šustra, vedoucího zoologického oddělení NP Šumava, který nám na úvod představil objekty vlastního sledování.
Velkých savců na Šumavě je celá řada. Pravidelným obyvatelem Šumavy je rys ostrovid, občasným návštěvníkem je i vlk. Co se týče dalších velkých savců, zmínil bych mezi kopytníky jelena lesního nebo losa evropského.
Vy zkoumáte savce pomocí telemetrie. Jak to sledování vypadá v praxi, které druhy konkrétně sledujete?
V našem projektu sledujeme pomocí telemetrie rysa ostrovida, jelena lesního a srnce obecného. Telemetrie probíhá tak, že zvířatům nasazujeme telemetrický obojek, který má v sobě zabudovanou GPS technologii. Takže pomocí satelitů kontrolujeme v pravidelných intervalech pozici daného zvířete na Šumavě a můžeme data dále vyhodnocovat – jejich migrační tahy, velikosti areálů, jejich návyky či preference prostředí. Dalším z druhů, které bychom rádi zařadili do našeho výzkumu, je los. Prozatím se nám to ale nedaří, protože jeho populace u nás je relativně malá.
Kolik zvířat máte takto označených?
V současné době běhá po Šumavě pět rysů s vysílacím obojkem, u jelenů a srnců je to kolem 50 jedinců.
Mluvíte o obojku, který zvířeti připevníte. Jak často se tyto vysílačky musejí měnit?
Životnost obojku hodně záleží na tom, v jakém režimu pracuje, a také na velikosti zvířete – větší zvíře samozřejmě unese větší a těžší baterku. Například u jelena běží vysílačka v režimu, kdy se zaznamenávají data o pozici každou celou hodinu a každých pět minut se zaznamenává aktivita toho zvířete. V tomto režimu vydrží obojek bez přerušení zhruba dva roky. Co se týče rysa, ten je menší a musíme velmi vážit každý gram, který zvíře na krku nese, proto dostáváme záznam o pozici jen 3–4krát za den. A i v tomto režimu ten obojek vydrží maximálně jeden rok.
Vy jste říkal, že využíváte technologii GPS. Jak k vám přicházejí výsledky o pohybu zvířat?
Obojky v sobě mají zabudovaný ještě další modul, tzv. GSM modul. Pozice zjištěné GPS jsou přímo v obojku zpracovány do krátké SMS zprávy, která k nám přijde na terminál, z něhož můžeme data přečíst a dále vyhodnocovat. Takže téměř „online“ víme, kde se zvíře nachází a můžeme díky tomu – například u rysa – dohledávat každou kořist, protože vidíme, kam se ten sledovaný rys vrací.
A jaké další údaje o životě zvířete, například rysa, získáváte? Má výzkum smysl i v dlouhodobém časovém horizontu?
Výzkum rysa na Šumavě je komplexní. Telemetrie je pouze jednou z použitých metod, i když velmi důležitou. Přinese nám informace o velikosti areálu – u dospělého samce je potřebný areál zhruba 350 km2 i více. U rysí samice je velikost areálu o něco menší, řekněme 250 km2. Díky obojku vidíme i chování zvířete v rámci areálu. Zvířata ho využívají tak, že v podstatě každé dva až tři dny přecházejí do vzdálených částí areálu. Je to z toho důvodu, že když rys chce ulovit nějakou další potravu, má jedinou možnost na místě, kde se nevyskytoval. Potenciální kořist o jeho přítomnosti totiž ví, a tak jsou zvířata mnohem ostražitější a z teritoria na dobu přítomnosti rysa zmizí.
Vy jste říkal, že výzkum rysa je komplexní. Využíváte kromě telemetrie ještě další metody ve výzkumu?
Nejaktuálnější metodou je sledování pomocí fotopastí, máme jich na Šumavě rozmístěno zhruba 70. Tyto pasti jsou rozmístěné na potenciálních rysích cestách a fotí jednotlivé jedince. Máme díky tomu možnost jednak zkontrolovat zvířata, která mají obojek, i vizuálněl; v případě ostatních jedinců máme alespoň hrubou představu o jejich areálu, protože většina těch zvířat byla vyfocena na několika fotopastech. A můžeme zhruba stanovit celkový stav populace.
Co se týče dalších zvířat, která sledujete právě telemetrickými metodami – jaké jsou jejich trasy, které z nich se pohybuje v největším teritoriu?
Největší teritorium z námi sledovaných zvířat má určitě rys. Z dalších zvířat má velké teritorium jelen, samec využívá zhruba 60 km2, zjištěné maximum je asi 150 km2, u laní jsou teritoria zhruba poloviční. Zajímavá je sezónnost migrace jelení populace, část jedinců mezi létem a zimou využívá různá území. A pak je u nich samozřejmě významná i migrace v období říje, kdy vyhledávají známá říjiště. Kromě toho jsou nám známy i vzdálené migrace. Jeden z jelenů, který sice neměl obojek, ale měl ušní známku, odcestoval na vzdálenost zhruba 100 kilometrů až do oblasti německého Regensburgu.
Tenhle způsob sledování má určitě význam v dlouhodobějším časovém horizontu. Kdy jste se sledováním vlastně začali?
Výzkum začal v roce 2005, tehdy jsme získali na jeho provádění první grant od Ministerstva životního prostředí. Od toho roku běží nepřetržité sledování některých jedinců, konkrétně jelenů – srnce ani rysa tak dlouho nesledujeme. Ale u jelenů máme u některých jedinců již šestiletou řadu měření, takže můžeme také vyhodnotit chování jelenů v rámci různých věkových kategorií.
