Vzácní japonští jeřábi už se vyhubení bát nemusí

Jsou označováni jako bohové mokřin a žijí na japonském ostrově Hokkaidó. Vzácným japonským jeřábům ještě nedávno hrozilo vyhubení. Dnes se tento symbol Země vycházejícího slunce stal opět nedílnou součástí tamní přírody. A teď se navíc stal i symbolem pomoci obyvatelům Japonska postiženým zemětřesením a tsunami.

Hlas z reproduktoru upozorňuje, že se blížíme do stanice Toro. Strojvedoucí začíná brzdit a po pár vteřinách už zastavujeme na malém nádražíčku v samém srdci Národního parku Kuširo Šicugen. Na minutu přesně podle jízdního řádu.

Navíc motorák, který mezitím pomalu mizí za zatáčkou, byl krásně vyhřátý a čistý. O toaletách nemluvě. Já vím, jsem v Japonsku, ale přeci jen… Přecházím koleje a vstupuji do dřevěné nádražní budovy připomínající spíše lesní srub. Uvnitř je opět teplo, nechybí udržované záchody ani občerstvení, ve kterém obsluhuje místní výpravčí. Stačí otevřít laptop a objednat si kávu.

Bezděky si opět vybavím prostředí českých nádraží. Pak však raději vyrážím za cílem své dnešní výpravy a rychle za sebou zanechávám všechny výdobytky civilizace. Sníh mi křupe pod nohama, zdejší mokřiny pokrývá pořádně tlustá bílá peřina. Brzy se ocitám na břehu řeky Kuširo točící se panenskou krajinou jako had. Na druhé straně se pasou jeleni sika a živo je i ve větvích stromů – především jilmů, dubů a olší – lemujících vodní tok

Železniční stanice Toro se nachází v samém srdci Národního parku Kuširo Šicugen

S nekonečnou vytrvalostí do jednoho z nich ťuká datel, na hladině plují divoké husy a nad námi přelétávají všudypřítomní havrani. Nejvzácnější jsou ovšem majestátní orli východní a mořští, kteří mne nechávají přiblížit se k nim až na nějakých dvacet třicet metrů. Pak ovšem rychle vzlétají a já za chvíli už rozpoznávám jen jejich typicky bílý ocas. A nakonec spatřím i nejobdivovanější obyvatele celého ostrova.

„Tady vidíte, jak tančo neboli jeřábi japonští tančí. Právě na začátku jara se páří a jejich tanec při námluvách patří k tomu nejhezčímu, co jsem kdy v životě viděla. Ale úžasné je třeba i to, jak se procházejí za ranní mlhy, nebo když rozprostřou křídla a plachtí vzduchem,“ vypráví mi o chvíli později zaměstnankyně ekologického muzea stojícího na břehu blízkého jezera Toro.

Mnoho přitom nechybělo a lidé se dnes mohli na jeřába japonského dívat už jen jako na vycpaný exponát. V dávných dobách byl sice jejich lov vyhrazen výlučně příslušníkům šlechty, v druhé polovině 19. století ho však mohli začít střílet i rolníci. A tak netrvalo dlouho a jeřáb se dostal na seznam vyhynulých druhů.

Naštěstí však několik málo jedinců přežilo a pod ochranná křídla si je vzala sama japonská vláda. V roce 1987 pak byl ve východní části ostrova Hokkaidó vyhlášen Národní park Kuširo Šicugen, který se stal jejich domovem. „V zimě tu panuje extrémně chladné počasí, kdy rtuť teploměru klesá k minus dvaceti stupňům Celsia,“ popisuje pracovnice muzea.

„Právě v této době matka příroda vytváří na jezeře neuvěřitelné výtvory zvané omiwatari, tedy takzvané boží stezky. Jde o jakousi vystouplou linii zmrzlého sněhu vypadající jako dlouhý a úzký horský masiv. V době, kdy pomalu roztává, ji nahrazují naši božští tančící jeřábi,“ dodává.

Jeleny sika bylo možné fotit pouze z druhého břehu řeky

Název Kuširo znamená v řeči původních obyvatel etnika Ainu místo setkávání, což zcela odpovídá realitě. Dostaveníčko si tu navíc dávají nejen samotní živočichové, ale i milovníci divoké přírody. A není divu. Mokřiny a močály v parku Kuširo Šicugen si totiž jako jediné na území Japonska zachovávají původní podobu. I proto se tady asi tisícovce jeřábů dobře daří.

Vyskakují ladně do vzduchu a jejich dlouhé nohy se odrážejí, jako by měly péra. Opravdové taneční pohyby, navíc vždy v párech. Kroutí se kolem sebe, mávají křídly – skutečný pohled pro bohy. A nejen pro ně.

„Lidé Ainu, tedy původní obyvatelé ostrova Hokkaidó, nazývají japonské jeřáby sar-or-un-kamuy, což v překladu znamená bohové mokřin. Tito ptáci s černě lemovanými křídly a červenou korunkou také symbolizují dlouhověkost a šťastný život. Dnes je najdete i ve znaku národních aerolinek nebo na tisícijenové bankovce,“ dodává zaměstnankyně muzea a na rozloučenou mi podává papírového jeřába – origami.

Expozice ekologického muzea v Národním parku Kuširo Šicugen se snaží navodit dojem brouzdání v mokřadech, kde jeřábi žijí

Okamžitě se mi vybaví příběh malé Sadako z Hirošimy, která následkem ozáření z výbuchu atomové bomby onemocněla leukémií. Po vzoru starodávné legendy se proto snažila složit tisíc papírových jeřábů, aby se jí mohlo splnit jedno přání, tedy uzdravit se. Smrt však byla rychlejší. Na její památku tak byla v Parku míru v Hirošimě vztyčena socha dívky držící v rukou zlatého jeřába.

Jeřábi jsou spojeni nejen s japonskou přírodou, ale také s kulturou. „Jsou to bájní ptáci, o kterých se věří, že sestoupili z nebes, aby potěšili lidi. Jsou symbolem elegance, ale také pečlivosti, spolehlivosti, věrnosti…,“ říká v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů Robin Šóen Heřman z Česko-japonské společnosti. V posledních týdnech se stali také symbolem pomoci obětem přírodní katastrofy. Jaké další humanitární akce na pomoc Japonsku se budou na území naší republiky konat a jak mohou Češi konkrétně přispět obětem ničivého zemětřesení, se dozvíte ze záznamu rozhovoru.


Zvětšit mapu: ekologické muzeum u jezera Toro v japonském Národním parku Kuširo Šicugen

autor: mir
Spustit audio