Ryšavci na postupu
Puštík obecný patří k našim nejhojnějším sovám. Odhaduje se, že jich u nás hnízdí asi 18 000 párů. Potkat je můžeme v lesích i v blízkosti lidských sídel.
V peří některých puštíků převládá šedá barva. Jiní puštíci mají peří převážně hnědé díky zvýšenému množství rudohnědého pigmentu feomelaninu. Stejná forma kožního barviva zajišťuje člověku ostře rudou barvu vlasů. Takovou, jakou měl v oblibě italský malíř Tizian. Nedopustíme se proto velké chyby, když budeme hnědé puštíky považovat za „ryšavce“.
Finští zoologové vedení Patrikem Karellem z university v Helsinkách shrnuli nedávno na stránkách vědeckého časopisu PLoS ONE výsledky sledování puštíků, které se provádí v jižním Finsku už několik desetiletí. Vědci prokázali, že zbarvení puštíků nezávisí na věku. Není to tak, že by ryšavé sovy ke stáru zešedivěly. Barva peří je dědičná. Vlohy pro ryšavé zbarvení se v dědičné informaci prosazují s větší silou než vlohy pro absenci ryšavých per. Genetici označují silnější „ryšavou“ vlohu jako dominantní a slabší „šedou“ vlohu jako recesivní.
Dědění barvy peří se řídí jednoduchými pravidly Mendelových zákonů dědičnosti. Puštíci vytvářejí páry bez ohledu na zbarvení. Pokud sova zdědí od jednoho rodiče ryšavou vlohu a druhý jí předá vlohu šedivou, prosadí se v jejím organismu vloha pro ryšavost. Mohlo by se zdát, že šedivé zbarvení bude na ústupu. Ale donedávna to tak nebylo. Naopak. K vzácnějším patřili na jihu Finska právě soví ryšavci. Počátkem šedesátých let minulého století tvořili asi jednu osminu populace puštíků. V posledních letech však ryšavců dramaticky přibylo. V roce 2010 se jejich podíl vyšplhal na plných 40 %.
Ryšaví puštíci jsou obecně považováni za méně nápadné. Ve finské přírodě se jim přesto příliš nedařilo. Byli méně životaschopní a vyváděli méně mláďat. Nejkritičtějším obdobím je pro ryšavé puštíky zima. Tehdy nad nimi měly šedivé sovy zjevně navrch. Proč? To je záhada. Mohlo by se zdát, že ryšavci ztrácejí v zimě na bílém sněhu výhodu lepšího maskovacího zbarvení a nedokážou se schovat před přirozenými nepřáteli. Tohle vysvětlení ale kulhá. Největší nepřátelé puštíků se při lovu neřídí zrakem, ale spoléhají na jiné smysly. Například výr velký využívá především svůj vynikající sluch. Ryšavec proto není pro výra nápadnější než šedivá sova.
Příčiny neúspěchu ryšavců musíme hledat jinde. U řady živočichů s sebou nese rezavé zbarvení sklon ke zdravotním potížím. Možná je tomu tak i u puštíků. Snad mají ryšavci poněkud odlišný metabolismus, spotřebují více potravy a při jejím shánění se více vyčerpají. Možná jim tak dobře nefunguje imunitní systém a snáze onemocní.
Ze sledování finských vědců vyplývá, že hlavním nepřítelem ryšavých puštíků je sníh. Čím víc sněhu na začátku zimy napadlo, tím hůře ryšavci zimu snášeli. V mírných zimách jim je hej. Například v první polovině sedmdesátých let, kdy napadlo na jihu Finska méně sněhu, stoupl podíl ryšavců v populaci bezmála na třetinu. V posledních letech jsou mírné zimy i ve Finsku pravidlem a sněhová pokrývka bývá slabší. Ryšavé sovy už se nepotýkají s tak velkými problémy a v populacích na jihu Finska jich rychle přibývá. Stali jsme se svědky zajímavého úkazu. Darwinistický přírodní výběr tvrdými zimními podmínkami polevil na intenzitě a soví populace se nám před očima mění.
Podle Patrika Karella a jeho kolegů jde o jeden z mála dosud známých hmatatelných důkazů evolučních změn vyvolaných současným oteplením klimatu. Další podobný důkaz nabízí severoamerický komár Wyeomyia smithii, který klade vajíčka do vody zadržené v trubicovitých listech masožravých rostlin špirlic. Larvy komárů se vyvíjejí v těchto malých přírodních nádržkách a s příchodem zimy upadají do stavu metabolického klidu. Načasování tohoto „zimního spánku“ se řídí délkou dne a komár ho má zakódované ve svých genech. V posledních letech si komáří larvy zjevně posunuly ručičky svých vnitřních hodin nazpátek a upadají do zimního klidu později. Kratší dny, které je dřív spolehlivě uspaly, už na ně nepůsobí. Jedním z vysvětlení je, že se komáři snaží využít příhodných podmínek, jež jim nabízí pozdější nástup mírnějších zim.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
