Ztracená víra v Divadle Komedie
Režisér David Jařab si v Rakouské sezoně Divadla Komedie nenechal ujít zinscenování povídky svého oblíbeného autora Josepha Rotha. Legenda o svatém pijanovi se v Jařabových rukou odpoutává od reálií a soustřeďuje se na téma lidské vykořeněnosti. S lehkostí se přitom přidržuje Rothova tragikomického způsobu vyprávění.
Ulicí vane v nočních hodinách studený vítr, unáší zmuchlané noviny a cáry papírů. Na scénu dovrávorá vysoká postava v baloňáku, sotva stojí na nohou. Ten člověk je evidentně „pod obraz“ a podaří-li se mu stát na nohou, je to vždy jen na chvíli. Odkudsi zní tango. Opilec je zprvu sám sobě tanečním partnerem, ruce a nohy jako by mu nepatřily, skládá se bezpečně podél zdi nebo naráží tvrdě rovnou na zem, dopadne a ihned se nepřirozeně vymrští. A už je tu druhý, podobně „upravený“ chlapík! Dvojice začne zápasit o zapálení jediné cigarety. Podpírají se jen aby udrželi každý sebe, šplhají si navzájem po hřbetech nebo dupou po tváři druhého. Vypadají jako dvě loutky vplétající se do sebe... Úvodní výstup herců Martina Pechláta a Martina Fingera v představení Legenda o svatém pijanovi je skvěle sehranou pohybovou groteskou, při níž úsměv tuhne na rtech.
David Jařab očistil Rothovu literární předlohu od většiny historických a místních reálií, takže dobu si můžeme přibližně domýšlet dle kostýmů. Koňak a pernod, kterými se hlavní postava Andreas Karták nalévá, nám dávají tušit Francii, nicméně Seině se v divadelní adaptaci říká prostě řeka. Režisér díky tomu dekonkretizuje ústřední roli v příběhu. Andreas Karták není jen bezdomovec, bývalý trestanec, pijan a dobrovolně živořící polský emigrant ve francouzském velkoměstě. Andreas Karták může být kdokoli, je totiž člověk odevzdaný svému osudu, napospas sám sobě a okolnostem, kterým se nevzpouzí. Když o své nevíře v jasné chvilce zapochybuje, v mžiku si ji dokáže namluvit. Zapomíná i své příjmení: „Člověk za určitých okolností jméno ani nepotřebuje.“ Pokud se dostaví svědomí nebo uvědomění si odpovědnosti, je třeba jej co nejdříve zakalit alkoholovým raušem. Andreas je navíc zkoušen zázračným přísunem peněz, který mu umožňuje vysedávat nonstop v kavárně, házet do sebe jednoho panáka za druhým a odkládat slib, že peníze jednou vrátí do kasičky v kostele ke Svaté Terezii. Jak se zdá, do této světice se projektuje Andreasova dávno zapomenutá vůle žít. Terezie z Lisieux, která zemřela v pouhých 25 letech, často trpěla obavami, že ji Bůh opustil, ale dokázala se víře nakonec odevzdat. Narozdíl od Rothova hrdiny...
Jařab používá v Legendě o svatém pijanovi divadelní prostředky přímočaře, neokázale a s nadhledem. Tím je ostatně Divadlo Komedie pověstné. Kromě režie je podepsán i pod scénářem a sám také navrhl strohou a funkční scénu, jež diváka věrně přenáší z kavárny na ulici nebo do hotelového pokoje. Martin Pechlát v hlavní roli nepřehrává. Míra, s níž se herecky zas a znovu noří z letmé střízlivosti až do alkoholického mumlání, vidin i déja vu, je přímo úměrná Andreasovým vzrůstajícím promile alkoholu v krvi a působí absolutně věrně. Není v tom navíc žádný patos. Jeho postava ví co dělá, i když důvody onoho sebezničujícího jednání jsou leckdy poněkud bezděčné. Pochopíte, že jde o přiznanou lidskou slabost, pochybnost o významu samotného bytí. V dalších rolích hrají Jiří Černý, Iveta Jiřičková, Stanislav Majer, Gabriela Míčová nebo Dana Poláková.