Příběhy z kalendáře - Velké rabování Liberce od Prusů

Není bez zajímavosti, že Andreas Theobald Scharnagl byl zároveň do roku 1918 členem Českého zemského sněmu. To jsme ale hodně přeskočili - ještě před začátkem první světové války stihl nový opat zavést do oseckého kláštera elektřinu. A pak už jen samé špatné zprávy. Klášteru byly zabaveny zvony a použity pro válečné účely, ale nejen to, klášter také musel za svoje peníze nakupit rakouské válečné půjčky.

Přes všechny problémy se opatu Theobaldovi podařilo pořídit nové zvony, zaplatit restaurování křížové chodby a kapitulní síně a sehnal peníze i na zvětšení hlavních varhan klášterního kostela. Tehdy respektovaný historik umění Josef Opitz, specialista na středověké umění a památky severozápadních, dokonce uspořádal rozsáhlou a velmi cennou klášterní knihovnu a vydal její katalog. Ale to už přicházela další válka.

Toho dne proběhla v Liberci větší bitva tzv. Sedmileté války, bitva, kterou Rakousko opět „slavně" prohrálo. Po Bitvě u Liberce, jak se tomuto rakousko-pruskému konfliktu říká, byla za kostelíkem v Janově dole pohřbena část padlých vojáků a v obci samotné byl zřízen pruský lazaret.

Bitva u Liberce skončila před polednem zhruba po šesti hodinách poměrně vyrovnanými ztrátami na obou stranách. Pro Rakušany konflikt nakonec dopadl nepříznivě a museli Liberec kvapně opustit. Přípravy na konflikt začaly již na podzim roku 1756 porážkou rakouských sil u Lovosic 1. října, po níž se rakouské oddíly rozmístily podél zemských hranic. Liberec tak dostal vojenskou posádku a vojenské jednotky Rakušanů byly rozmístěny i v okolí dalších severočeských měst.

Hrádku nad Nisou mimochodem velel svobodný pán Gedeon Laudon, později proslulý rakouský generál, jehož jméno figuruje i v lidové písničce. Rakouská strana měla v úmyslu nepřítele zastavit právě u Liberce. Rakušané proto s pomocí místního obyvatelstva v Liberci zbudovali mohutné městské opevnění. Nejvýraznější bylo u dnešního Kailova vrchu. Do Liberce bylo umístěno rakouské dělostřelectvo, které odtud ovládalo údolí dole tekoucí Nisy i vlastní velení.

Když bitva zahájená Prusy v pět hodin probíhala, byla to právě rakouská děla umístěná na Kailově vrchu a v Ostašově, která způsobovala pruským útočníkům citelné ztráty. I přes, pro Rakušany slibný, začátek bitvy se však štěstí nakonec obrátilo na stranu Prusů ... Rakušané nedokázali příležitosti, vytvořené dělostřeleckou přípravou, využít a nechali se nakonec z Liberce vytlačit. Rakouská vojska kvapně opouštějící Liberec přes Rochlici a Dlouhý Most zanechala nakonec Prusům nechráněné město napospas. Rabující pruské posádky zahnaly mnoho obyvatel do lesů a počínali si ve městě pod Ještědem skutečně velmi nestřídmě.

Horší než důsledky samotného konfliktu bylo však pro Liberečany zavlečení skvrnitého tyfu do města, který způsobil tisícové ztráty. Velké válečné bitvy se naštěstí v dalších letech Liberci vyhnuly, i když dnešní Liberecký kraj byl i v pozdějších letech dějištěm mnohých válečných šarvátek, včetně těch novověkých česko-německých. O tom snad někdy později.