Velikonoce slaví netradičně. Vlastním ukřižováním
Čtyřiadvacet Filipínců se na Velikonoce nechalo dobrovolně ukřižovat. Tradiční obřad připomínající smrt Ježíše Krista proběhl v provincii Pampanga severně od metropole Manily. Součástí rituálu, který se na Filipínách koná už půl století, je i sebebičování věřících. Katolická církev však s tímto extrémním projevem víry nesouhlasí.
Po ulici prochází zástup mužů držících v rukou provaz s důtkami. Jsou do půl těla svlečeni, přes obličej mají šátky, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže.
Záda mají brzy zalitá krví, která stříká široko daleko. Pak se všichni zastaví a pomalu si lehají na zem. Právě totiž dorazili k prvnímu zastavení na své křížové cestě.
S roztaženýma rukama se modlí, zatímco na jejich záda i nadále dopadají rány, tentokrát holí. Každý má nějakého průvodce, jehož úkolem je umocňovat utrpení flagelantů právě ve chvílích, kdy se sami nemohou bičovat.
„Připomínáme si Ježíšovu smrt, truchlíme nad ním. Chceme cítit, jak náš Pán trpěl, jaké měl bolesti. Proto se bičujeme a činíme pokání,“ vysvětluje asi 25letý muž. Na zádech má vytetované ženské jméno Mariance.
Snaha očistit se od vlastních hříchů evidentně bolí i pálí, do otevřených ran se nemilosrdně zarývají sluneční paprsky.
S rituálem nesouhlasí ani katolická církev
Krvavý rituál pokračuje, a jak se muži blíží k umělému pahorku připomínajícímu Golgotu v Jeruzalémě, přibývá i zvědavců. Mezi sebemrskači se proplétají malí kluci, kteří jim nabízejí velikonoční vajíčka, dospělí zase podávají pivo s rozmíchaným vejcem.
Poté se otevírá široké prostranství, kde už čekají desetitisíce lidí. Nechybějí stánky se suvenýry, repliky důtek sebemrskačů jdou na dračku stejně jako široké klobouky, slunce je doslova smrtící. Nestíhají ani prodavači zmrzliny a chlazených nápojů.
„Nesouhlasím s tím, přijel jsem se jen podívat. Možná si teď umím představit, jak Ježíš trpěl,“ prozrazují někteří turisté, proč se účastní obřadu, který se v San Fernandu koná už půl století. Proti takovéto podobě velikonočních svátků protestuje i katolická církev, místní úřady přesto rituál nezakazují.
Na pahorku se objevují Římané, někteří na koních. Mezi nimi kráčí i Kristo Rubén Enaje, který si vlastní kříž letos přináší už popětadvacáté. Drama vrcholí, v rukou jednoho z vojáků se objevuje kladivo a krátce nato proniká dlaní první hřeb.
Okolostojící dav vykřikne a mírné zasténání unikne i z úst ukřižovaného. Římany to však nezastaví. Když je dílo dokonáno, vztyčí kříž i s Kristem a nechávají ho vystaveného zvědavým očím diváků i slunečním paprskům. Nastalým tichem proniká jen nářek Máří Magdalény.
Filipínec děkuje Bohu
Po deseti minutách je Rubén Enaje sundán z kříže a vojáci ho rychle předávají do péče lékařů.
„Když mi hřeby projížděly rukama a poté i nohou, modlil jsem se. Za sebe i svou rodinu. Abych byl zdravý a v pořádku. Má víra je silnější než tělo, i proto necítím větší bolest,“ svěřuje se s tím, že v ukřižování chce pokračovat i v příštích letech. Pánu Bohu totiž vděčí za to, že se mu v roce 1985 při pádu ze třetího patra vůbec nic nestalo.
Zvětšit mapu: Ve filipínském San Fernandu se tradiční obřad ukřižování koná už půl století
