Melancholia: Trierův tanec smrti
Bez ohledu na to, byl-li Lars von Trier za svůj „vtip“ vyhoštěn z letošního festivalu v Cannes, nebo ne, herečka Kirsten Dunstová si díky jeho filmu Melancholia odtud odvezla cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Melancholia právě vstupuje do českých kin - patří k tomu lepšímu, co tento režisérský kaskadér natočil.
Jestli mi skutečně utkvělo v paměti něco z posledního Trierova filmu Antikrist, pak nikoli skandální scény, kde se zohavují pohlavní orgány, ale působivé, klipově sestříhané a zpomalené úvodní záběry. Režisér jimi beze slov a vrcholně poetickým způsobem uvádí diváka rovnýma nohama do příběhu. Kromě toho šlo o jednu z nejkrásněji podaných milostných scén, jakou jsem kdy ve filmu viděl, bez ohledu na její následky...
A podobně jako v Antikristovi začíná Lars von Trier i svůj nejnovější snímek Melancholia. Film zahajuje řada symbolických a předznamenávajících výjevů, přičemž jde vesměs o estetizující, nasvícené a dokonale vyčištěné obrazy, jejichž pohyb je mnohdy zpomalený na maximální možnou hranici. Přitom všem se do srdce vpíjí tklivě i dramaticky plynoucí hudba Richarda Wagnera. Vraný kůň padá ve svitu měsíce na kolena, dívka v závoji a se svatební kyticí leží vprostřed ledového potoka, vše objímá vesmír... Chvíli mám pocit, že jsme jako diváci záměrně vedeni za hranici vkusu a kýče a máme se každý rozhodnout, jak se vrátit během filmu zpět.
Naštěstí po prologu pokračuje Trier svým typicky syrovým způsobem, kterému se naučil už v polovině 90. let, což vyvrcholilo manifestem Dogma 95. Ten měl film očistit od vnější stylizace. I v Melancholii je používána prakticky výhradně ruční kamera, obraz je věčně roztřesený, zaostření občas nepřesné, střih často velmi hrubý... Tyto prostředky podporují první plán příběhu, soustředěného na stoupající vnitřní napětí Justine (Kirsten Dunstová), jíž se hroutí vlastní svatba jako domeček z karet díky tomu, že trpí těžkými depresemi. Důvody, jsou-li nějaké, zůstávají poměrně skryté. U Justine jde jednoduše o nemoc, z níž si nepomůže sama a příliš jí nemohou pomoci ani její blízcí. Fakt, že za pět dní má Zemi minout (anebo ji navždy zničit) planeta Melancholia, ji příliš nevzrušuje. Naopak, když dojde na lámání chleba, je nezvykle klidná, po celou dobu jako by byla ke zdroji zkázy - k nebesům (vesmíru) - napojená. Život na Zemi je v jejím vnímání primárně zlý a možná si i zaslouží být zničen: „Jsme sami. Nikomu nebudeme chybět.“ Trier se mezi řádky ozbrojuje řadou odkazů - například na vlámského malíře Petera Bruegela, jehož dílo plné lidského chaosu a pinožení, poukazující na lidskou slabost, viny a neřesti, má dodnes platný zlověstný obsah.
Jinak se chová Justinina sestra Claire (Charlotte Gainsbourghová), která se o Julianne toho času stará na historickém rodinném sídle kdesi na samotě. Hlavně Claire se Trier věnuje v druhé části filmu. Zatímco Justine vidí všude kolem sebe triviálnost a krizi hodnot, Claire to oboje „poctivě žije“ s přebohatým manželem a malým synem. Když se začne blížit střet Melancholie se Zemí, neumí se, narozdíl od Justine, která je v té chvíli velmi silná, ani upřímně rozloučit s nejbližšími.
Snímku příliš nesedí škatulka „katastrofický“. Mnohem více jde o psychologii obou hlavních postav, kde je výtečné herecké zvládnutí podmínkou úspěchu. Kirsten Dunstová i Charlotte Gainsbourghová to dokázaly a ve filmu si jsou nádhernými protipóly. Úspěchem je i přesah jejich postav a existenční a osobní otázky, které skrze ně Trier nepřímo pokládá celému lidstvu. Onen vesmírný, až magicky ohlušující osudový rozměr, může na leckoho působit příliš pateticky, vyumělkovaně a kýčovitě. Wagnerova předehra k opeře Tristan a Isolda, jíž je často podřízen i střih, tento pocit v případě Melancholie ještě umocňuje. Osobně bych také nepotřeboval, aby v Trierově báječně trýznivém, průlomovém snímku z roku 1996 Prolomit vlny musely bít na samém konci z nebes zvony. Ale Trier už takový je. Někdy zbytečně krutý, někdy příliš rozněžnělý. A naštěstí je v rámci celku většinou krásné se touto konfrontací nechat unášet. Jako je tomu i v případě Melancholie.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Aerofilms
Melancholia, drama / sci-fi / thriller, Dánsko / Švédsko / Itálie / Francie, 2011, 130 min
Scénář a režie: Lars von Trier, kamera: Manuel Alberto Claro, hudba: Kristian Eidnes Andersen, střih: Molly Marlene Stensgaardová
Hrají: Kirsten Dunstová, Charlotte Gainsbourgová, Alexander Skarsgård, Brady Corbet, Cameron Spurr, Charlotte Ramplingová, Jesper Christensen, John Hurt, Udo Kier, Stellan Skarsgård a Kiefer Sutherland