Zvuk hluku: mají metronom a neváhají ho použít
Ola Simonsson a Johannes Stjärne Nilsson k tomu směřovali dlouho. Absolventi umělecké konzervatoře (hudební a výtvarný obor) se uvedli v Cannes již v roce 1996, když byl jejich krátký surrealistický film vybrán do sekce Týden kritiky. V roce 2001 tamtéž představili další krátký film Music for one Apartment and Six Drummers. Ten získal po světě řadu ocenění, stal se hitem internetu a hlavně posloužil jako výchozí bod aktuálního celovečerního snímku Zvuk hluku.
Původní, lehce podvratný krátký film o šestici bubeníků, kteří proniknou do cizího bytu, aby si zajamovali na všechno co najdou, autoři rozvinuli do zábavného manifestu nároku na vlastní uměleckou produkci a zároveň protestu proti tomu, co je za umění oficiálně vydáváno.
Ve Zvuku hluku se táž šestice muzikantů – pět mužů a jedna žena – rozhodne promyšleně pomstít městu za všechny srágory, které musí poslouchat z pouličních tlampačů, rádií, ve výtazích a v supermarketech. Napíší vlastní symfonii, jejíž předvedení v ulicích je nebezpečné, nezákonné a originální a rovná se hudebnímu teroristickému útoku. Skladby napsané pro čtyři bagry a jednu vrtačku, nebo bankovky, skartovačku a razítko hraje bubenická parta s výrazem inspirující frustrace i nakažlivým nadšením. Čtyři symfonické věty jsou guerillovým způsobem postupně předneseny v ulicích města a spustí jakousi hudební prohibici, během níž jsou při raziích zabavovány hudební nástroje jako instrumenty rozvratu. Protihráčem hudebních anarchistů je policista Amadeus, který jako jediný člen muzikální rodiny nemá hudební sluch, nesnáší hudbu a touží po jediném – po absolutním tichu.
Zvuk hluku používá žánrové prvky krimi thrilleru, v němž skupina sympatických gangsterů chystá dokonalý zločin (závěrečný symfonický majstrštyk „Electric love“, kde hrají důležitou roli dráty vysokého napětí) který se jim snaží překazit neméně sympatický policista, a kombinuje je s energickou hudební show. Výsledkem je svěží, chytrá a originální hudebně-filmová anarchie, která v sobě nezapře severskou melancholii a smysl pro humor. Podobně jako nedávný Banksyho Exit Trough the Gif Shop posouvá vnímání toho, co vlastně a kde všude může být umění – v tomto případě hudba – ve prospěch nemainstreamových tvůrců a médií, potěší šlapajícím rytmem a jen tak mimochodem potvrzuje Zvuk hluku status současných severských filmů.
Jedinou vadou na kráse je poněkud nevyrovnané tempo filmu a vlažný závěr, který přichází namísto (zřejmě) zamýšlené mohutné gradace. Zatímco první polovina filmu hýří nápady a hudebními i filmovými vtípky, ke konci jakoby tvůrce všechna ta zdivočelá pouliční produkce unavila. Film ztrácí energii a neví co si má sám se sebou počít - až se díky tomu se nabízí otázka, do jaké míry byla impulsem k natočení filmu „jen“ touha předvést umění šesti geniálních bubeníků na větší ploše, a do jaké míry si tu téma uměleckého aktivismu stačí samo o sobě. I přesto je Zvuk hluku snímkem, který rozhodně stojí za vidění - a za slyšení.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Hollywood Classic Entertainment
Zvuk hluku (Sound of Noise) komedie / krimi / hudební / romantický, Švédsko / Francie, 2010, 102 min.
Režie: Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson, scénář: Ola Simonsson, Jim Birmant, Johannes Stjärne Nilsson, kamera : Charlotta Tengroth, střih: Stefan Sundlöf, hudba: Fred Avril, Magnus Börjeson, Six Drummers
Hrají: Bengt Nilsson, Sanna Persson, Johannes Björk, Fredrik Myhr, Marcus Boij, Anders Vestergard, Magnus Börjeson, Björn Granath, Peter Schildt