Žhavý adept na prvního vyhubeného primáta

Gibbon chajnanský (hainanský, Nomascus hainanus) je velice plachý a lidem se zdaleka vyhýbá. Ani to mu nepomohlo. Ještě před půlstoletím žilo v lesích ostrova Chaj-nan asi 2000 gibonů náležejících k druhu, který se už nikde jinde na světě nevyskytuje. Dnes jich zbylo 22. Jsou rozděleni do dvou rodin. Jedna má 11 příslušníků, druhá je 7členná. Zbývající 4 giboni žijí osaměle. Gibbon chajnanský se tak může už brzy stát prvním primátem, kterého zapíšeme na seznam druhů vyhubených člověkem.

Domorodí obyvatelé Chaj-nanu místní gibony vždycky intenzivně lovili. Využívali jejich tkáně k výrobě nejrůznějších léků tradiční čínské medicíny. To by však gibbony zřejmě nedostalo na pokraj vymření. V 60. letech minulého století zasadila jejich populacím osudovou ránu přeměna rozsáhlých lesních porostů na kaučukovníkové plantáže. Opice se uchýlily do vyšších poloh ostrova, kde nějakou dobu přežívaly v malých skupinkách. Ty ale jedna po druhé zmizely. Gibboni chajnanští dokážou žít jen v souvisle zalesněných oblastech. Z korun stromů zřejmě nikdy nesestupují na zem. Alespoň neexistuje hodnověrné svědectví o tom, že by je někdo na zemi zastihl. Stačí, aby lidé vykáceli nevelký pruh lesa a gibbonům tím odříznou cestu do jiných oblastí.

Před čtvrtstoletím se scvrkla celá chajnanská populace gibbonů na méně než 10 kusů. Od té doby se jejich situace přeci jen zlepšila. Poslední giboni chajnanští dnes žijí v národní přírodní rezervaci Bawangling v pro ně nepřirozené nadmořské výšce od 600 do 900 metrů. V horských lesích nacházejí opice jen málo vhodné potravy. Za dozrálým ovocem musejí putovat na velké vzdálenosti. Gibboni chajnanští tak mají dnes bezkonkurenčně největší životní areál ze všech gibbonů.

Navzdory pomalu rostoucím počtům je už možná osud gibbonů chajnanských zpečetěn. Nelze vyloučit, že se genetická různorodost celé populace zúžila natolik, že geneticky „jednobarevné“ opice nedokážou zareagovat na další změny životního prostředí, na nové choroby, cizopasníky nebo na průnik invazních druhů do chajnanských lesů. Míra genetické různorodosti přežívajících gibbonů zůstává stále předmětem dohadů a spekulací. Vědci v poslední době intenzivně sbírají trus a chlupy jednotlivých zvířat, aby je mohli podrobit laboratorním genetickým testům. Jen tak mohou zjistit, jak velký problém představuje případná malá genetická různorodost a z ní vyplývající rizika degenerativních změn a ztráty plodnosti. Zatím se zdá, že aspoň s rozmnožováním gibboni potíže nemají. Tři samice jsou březí. Řada kriticky ohrožených druhů živočichů slezla hrobníkovi z lopaty i s obdobně nízkým počtem zachráněných jedinců. A tak naděje pro chajnanské gibbony stále žije.

Logo|foto:Český rozhlas

Obrat k lepšímu snad nastal už v 90. letech minulého století, kdy byla v horách Bawanglingu zakázána těžba dřeva. Místní úřady také vyhlásily boj pytlákům, které lákaly vysoké ceny, za které se na černém trhu prodávaly léky vyráběné ze surovin obsahujících tkáně gibonů. Zákaz lovu se mnohde míjel účinkem. V Bawanglingu nahrála gibonům tragická náhoda. Jeden z místních mužů ulovil gibbona a celá jeho rodina záhy na to zemřela. Vesničané si to vysvětlili jako trest bohů za zabití vzácného zvířete a přísahali, že už nikdo z nich gibbonům vědomě neublíží. Z lovu opic se v Bawanglingu stalo tabu.

Vesničané se dokonce postarali o vylepšení opičího jídelníčku. Gibboni milují ovoce ze stromu Pouteria annamensis. Těch však v nedávné době rapidně ubylo. Lidé proto sbírali zralé plody, které padly na zem, a vylupovali z nich semena. Vypěstované semenáčky pak vysazovali do oblastí, odkud už strom zmizel. Podařilo se jim vysázet asi 80 000 pouterií.
Od roku 2005 mají gibboni své bodyguardy. Každou z přežívajících rodin hlídají v pětidenních směnách profesionální strážci zvěře. Vysoká plodnost, intenzivní ochrana před pytláky, rozšíření pouterií, jejichž ovocem se opice živí, a mnohá další opatření zatím udržují gibbony chajnanské při životě. Jestli je to dokáže vrátit mezi živočichy, kteří nejsou ohroženi vymřením, však vůbec není jisté.