Obnova krušnohorských rašelinišť
Odborníci se snaží obnovit tři rašeliniště v širším okolí krušnohorského Cínovce. Zatím se jim podařilo dokončit revitalizaci prvního z nich - Cínoveckého hřbetu.
Lidé odedávna přizpůsobují krajinu svým potřebám. Změny to bývají veliké, někdy nevratné a příroda z nich, narozdíl od člověka, má jen minimální prospěch. Nebo dokonce žádný. Po mnoha desetiletích se pak někdy přijde na to, že daleko víc by se nám hodil původní stav věci. Vrátit krajině alespoň zčásti její zmizelou podobu je ale těžké a trvá to velmi, velmi dlouho.
Takový proces právě teď probíhá například ve vrcholových partiích Krušných hor, v širším okolí Cínovce. Revitalizace, oživení tamních rašelinišť je součástí programu společnosti NET4GAS Blíže k přírodě. Podílejí se na něm dvě občanská sdružení – Ametyst a Daphne ČR – Institut aplikované ekologie. Nedávno se ekologové dali slyšet, že první z rašelinišť, Cínovecký hřbet, je zachráněno.
Co vlastně kdysi způsobilo jeho zkázu?
Problém byl asi v tom, že naši předkové měli určitou představu o tom, jak by krajina v prostoru rašelinišť měla vypadat, a snažili se ji naplnit. Jistě nejen na Cínoveckém hřbetu. Ptali jsme se Jana Duška, ředitele občanského sdružení Daphne ČR – Institutu aplikované ekologie:
„Přeměna rašelinišť v kulturní plochy souvisí s tím, že se je člověk snažil jiným způsobem využívat. Odvodňovací kanály byly budovány v první fázi zejména v 19. století proto, aby se odvodnily zdejší pastviny, a následně v 60. a 70. letech 20. století, kdy se začaly řešit problémy imisí v Krušných horách a rychlého odvádění vody z těchto míst. Šlo o to, aby se svedly kyselé deště a voda, aby bylo možné kopce Krušných hor zalesnit. V okamžiku, kdy jsou rašeliniště odvodněna, dochází samozřejmě ke změně vegetačního krytu. V době, kdy zde byly pastviny, rostla zde výrazně suchomilnější společenstva, která mohla být spásána. V době zalesnění se oblast přeměnila na kulturní smrčinu, která je ovšem výrazně řidší, než jak to známe odjinud, a která si stále zachovává jakýsi charakter původního rašeliniště“.
Rašelina bez vody být nemůže…
To, že byla z oblasti rašelinišť odvedena voda, přineslo zásadní změnu vodního režimu v celé oblasti. Na Cínoveckém hřbetu byla navíc jen poměrně nehluboká vrstva rašeliny. Hovoří Jan Svoboda z pražské Hydrogeologické společnosti:
„Odvodnění, pokles hladiny podzemní vody a zrychlený odtok způsobil, že zřejmě přestalo docházet k růstu rašeliníku, protože ten potřebuje mít hladinu opravdu hodně vysokou, a k tvorbě rašeliny jako takové. Ten proces se prostě zastavil a mohlo dojít i k nějakým jiným procesům, k aerobní degradaci, k hnití, ke kterému pod vodou nedochází. Ten přírodní systém, který tady byl, byl tímto zásahem, byť poměrně krátkým z hlediska geologie, narušen. Rašeliniště přestalo fungovat z hlediska své neuvěřitelné retenční kapacity. Přestala se tady zadržovat voda, která tady dříve původně byla. Odumřely na to navázané ekosystémy a docházelo ke zrychlenému odtoku vody do nižších poloh, dál do Německa. Což samozřejmě není úplně ideální. Na to rašeliniště jsou vázané specifické rostlinné i živočišné druhy, byť tetřívek jako takový je nejvíc vidět. Jsou to ale také různé druhy hmyzu, které jsou pro podobný terén typické a je škoda jej ochuzovat, zvlášť když se zjistilo, že ta oblast vlastně nemá vůbec žádné další využití, protože ten les tady stejně není kvalitní. Pravděpodobně ani nebude.“
A jaký vliv měly změny na neživou přírodu? Nezačalo docházet k erozím?
„K erozím samozřejmě docházet může, ale tady naštěstí nedošlo k úplnému obnažení povrchu. Není tady tak prudký spád, smrky jsou tady poměrně hustě. Zůstaly tady zbytky pařezů, takže i kořenový systém, který odehnívá relativně pomalu. Nejsou tady patrné projevy nějaké soustředěné eroze a zvětšení odnosu jako takového. Je určitě lepší, když tu voda zůstane, protože se zpomalí odtok. Je to lepší i z hlediska rovnoměrnosti odtoku k níže položeným vodním tokům během celého roku, protože ten odtok je rozložený na delší časové období a z hlediska bilance je prostě celý ten proces rovnoměrnější.“
Rašelina ve vrcholových partiích hor dovede zadržet vodu
Ta pak do nížin odtéká rovnoměrně v průběhu celého roku. Jak jsme slyšeli, mizení rašelinišť v Krušných horách mělo kromě narušení vodního režimu nepříznivý vliv také na faunu a flóru celé této, původně velmi vlhké, oblasti. Podrobněji jsem si o tom povídal opět s Janem Duškem:
„Odvodnění vedlo k absolutnímu vymizení těch nejcitlivějších druhů, a to jak rostlin, tak živočichů. Jedná se o druhy, které jsou vázané právě na vlhká místa s výskytem rašeliníku. Sekundárně vymizely i druhy, které jsou zvyklé na rašeliniště jako takové, to znamená na otevřené plochy. Pro nás je deštníkovým druhem tetřívek obecný, který byl původně v rašeliništích a v Krušných horách vůbec soustředěn v relativně vysoké početnosti a do dnešní doby tu jeho populace přežívá. Ale je vidět úbytek v početnosti populace tetřívků právě v souvislosti se změnou ekosystému, se změnou využívání rašelinišť.“
Co se ví o počtech tetřívků? Jaké byly, jaké jsou dnes, kam se tetřívci nejvíce soustřeďují a jaký terén jim vyhovuje?
„Jejich využívání rašelinišť je nejznámější v době toku. Samice vyhlížejí tokající samce, kteří se na volných prostranstvích na okraji lesů předvádějí a samice si potom vybírají ty nejlepší z nich. U tetřívků převažuje počet samců nad samicemi a právě proto se musí snažit, aby zaujali. V oblasti Cínoveckého hřbetu v současné době žijí jen tři samice tetřívka obecného. Adekvátně je zde větší počet samců. Ale například na rašeliništi U jezera, které také revitalizujeme, jsou desítky samic tetřívků. Početnost se liší jak podle nabídky potravní, tak i stanovištní. Včetně prostředí pro tok a rozmnožování.“
A to musí být něčím typické?
„Jedná se o okraje lesů, o vlhčí místa, kde tetřívci – samci tokají na drobných vyvýšeninách. Typické v rašeliništích jsou jakési vegetační ‚bulty‘, na jejichž vrchol si samci stoupnou a na nich se předvádí. Jsou to takové ty zelené kopečky, dole většinou seschlé, na které je možné si i sednout, když je člověk v rašeliništi, aniž by se umočil.“
Obnova rašelinišť probíhá poměrně jednoduchým způsobem. Ekologové budují ve starých odvodňovacích kanálech dřevěné hrázky. Jak to funguje vysvětlují hydrogeologové Gabriela Pourová a Jan Svoboda: „Když hrázky těsní, zadržují vodu nebo alespoň zpomalují odtok. Voda se roztéká do stran a zvyšuje se hladina podzemní vody.“ I tak bude obnova trvat dlouhá desetiletí. Rašeliník sice roste rychle, ale rašelina se tvoří jen pomalu.
Záchranné práce na obnově krušnohorských rašelinišť jsou pochopitelně složitější. Nejde jen o budování dřevěných hrázek. Co všechno je nutné pro rašeliniště udělat vysvětluje Jan Dušek z občanského sdružení Daphne ČR – Institutu aplikované ekologie: „Jen přípravná fáze, zahrnující průzkum hydrologických podmínek, vypracování projektu a získání povolení může trvat až dva roky. Budování přehrážek trvá jen několik měsíců. Nejdéle bude trvat samotná obnova rašelinišť.“ Přehrážky by měly zmizet v krajině do deseti let. Bahno a rašeliník nakonec zaplní i celou síť odvodňovacích kanálů.
Prosakování nashromážděné vody bude mít příznivý vliv na další hydrologický vývoj oblasti. Prospěje rostlinám i živočichům, vázaným na vlhké podmínky rašelinišť. Přátelé přírody získají možnost projít se novou naučnou stezkou, která je zavede na všechna tři čerstvě revitalizovaná rašeliniště – Cínovecký hřbet, Velké tetřeví tokaniště i rašeliniště U jezera. Jejich obnova pomůže zprostředkovaně i lidem, kteří žijí v podhůří. Zejména v letních měsících, které přinášejí nejen velká horka, ale také bouřky a přívalové deště. Rašeliniště, za veder trochu vyschlé, vsákne mokrý příval vděčně jako houba. A ti dole mohou být v klidu.
Vysíláno v Planetáriu č. 22/2011, 28. května - 3. června.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Kompletní příspěvek si poslechněte ZDE (13:05).
Poslechněte si také:
Výlet za rašelinou - 1. část
Výlet za rašelinou - 2. část
