Bohatá je škála parazitických rostlin v naší přírodě
Parazitické rostliny se v naší přírodě vyskytují poměrně hojně. Každý si jistě vybaví například jmelí v korunách stromů, ale existují i jiné skupiny a dnes probíhá na tomto poli intenzivní výzkum. Na otázku, co to vlastně parazitismus u rostlin je, odpovídal doktor Jakub Těšitel z Katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
Parazitické rostliny jsou takové rostliny, které nějakým způsobem získávají zdroje, které potřebují ke svému životu, od jiných organismů a zároveň neposkytují za tyto zdroje odpovídající protislužbu. Čili parazitická rostlina je třeba taková, která se napojí na cévní svazky hostitele a z nich získává buď minimálně vodu a minerální živiny, pak je napojená na xylém, tedy dřevní cévní svazky, nebo třeba i nějaký organický uhlík, je-li typicky napojená na floém hostitele, lýko.
Ale samozřejmě jsou i další typy zdrojů, které se dají takto získávat. Třebas má ta rostlina úponky a využívá okolní vegetaci jako oporu. Tím pádem šetří energii, kterou nemusí investovat do tvorby podpůrných pletiv apod.
Které nejtypičtější zástupce můžeme najít v naší přírodě?
V naší krajině se poměrně často setkáváme právě se zástupci parazitických rostlin a máme docela i to štěstí, že se zástupci různých funkčních skupin parazitických rostlin. Když si dnes zajdete do nějakého háje nebo lužního lesa, můžete potkat třeba podbílek šupinatý, což je krásná holoparazitická rostlina, nezelená, celkem typický zástupce holoparazitů (způsob výživy heterotrofních rostlin, které veškerou výživu odebírají svým hostitelům nejčastěji pomocí haustorií z cévních svazků hostitele, pozn. red.) Je velmi blízce příbuzná s poloparazitickými rostlinami z rodu kokrhel, které najdete běžně v loukách, ne těch intenzivně zemědělsky obhospodařovaných, zahnojených, ale spíše na hezkých květnatých loukách. No a potom máme stonkové parazity, v našem případě jmelí a ochmet, které zase kromě nějakých chladnějších oblastí můžeme běžně nalézt parazitovat na dřevinách.
Jaké druhy jsou nejčastějšími hostiteli těchto parazitů?
To je otázka, která není úplně jednoduše zodpověditelná, protože tohle se velmi výrazně liší mezi těmi funkčními skupinami. Začněme od toho, co je vidět na první pohled, to jsou ty dva naše druhy stonkových parazitů. V případě ochmetu jsou to duby, u jmelí je to velmi zajímavé, protože škála těch hostitelských druhů je poměrně široká. U jmelí existují tři poddruhy, které se definují podle toho, na které dřevině rostou. Můžete mít jmelí na borovici, na jedli, potom na celé řadě listnatých dřevin (topolech, vrbách, dokonce jabloních aj.) Co se týče těch kořenových poloparazitů, velmi typické jsou lesní druhy rodu černýš (černýš lesní, černýš hajní), které parazitují na lesních dřevinách, jako jsou smrk, habr, dub, lípa apod. Naopak na loukách, když se zaměříme na ty kokrhely, jsou typickými hostiteli například trávy a potom bobovité rostliny. Výzkum hostitelských spekter je velmi složitý, protože znamená kopat pod zemí a rozebírat kořínky.
Potom máme holoparazity. Tady trochu funguje to, co je obecné pro parazitické parazity. Čím efektivněji je parazit schopný využívat hostitele, tj. že absolutně opustí veškerou svou autotrofii a je závislý čistě na tom hostiteli, tím více se musí sžít s hostitelským metabolismem. Následkem toho je většina holoparazitických druhů poměrně výrazně hostitelsky specifická. To je třeba vidět u rodu záraza, jehož druhy jsou schopné parazitovat na velmi úzké skupině příbuzných druhů.
Parazité dokážou velmi zajímavě ovlivnit okolní ekosystém. Jakým způsobem?
Holoparaziti, ačkoliv je to trošku paradoxní, svému hostiteli nezpůsobují zdaleka takovou škodu jako poloparaziti a nemají na hostitele zdaleka takový vliv. Poloparaziti mohou být v tomto ohledu docela hodně agresivní. To je dáno fyziologií poloparazitických rostlin. To jsou zelené rostliny, které si normálně vyrábějí cukry a jsou napojené na xylém hostitele. O něj si berou vodu, v ní rozpuštěné minerální látky a i něco málo organického uhlíku, v celkovém součtu pak nemusí být jeho množství úplně zanedbatelné. Ale zásadní je to, že hostitel má potom nedostatek vody. Na to reaguje tak, že přivírá průduchy, což zpomaluje difúzi oxidu uhličitého do listů a to zpomaluje fotosyntézu. Pokud je velmi sucho, dělá mu problémy udržet aktivní metabolismus.
Druhým problémem jsou ty minerální živiny, o které hostitel přichází, což velmi snižuje jeho kompetiční schopnost vůči ostatním rostlinám. Podíváme-li se na nějaké rostlinné společenstvo, na nějaký travinný ekosystém, na nějakou louku, rostliny tam nejsou prakticky limitované kompeticí o světlo. Ale ve chvíli, kdy začne být nějaká rostlina takhle poškozovaná, její schopnost kompetice se velmi snižuje. Jak jsem říkal, poloparaziti často parazitují na travách, které jsou dominantami těchto společenstev. Dominantami, které jsou velmi kompetičně silné. Ve chvíli, kdy jejich schopnost omezovat ostatní rostliny potlačíte, můžete za určitých podmínek umožnit koexistenci více druhů. Často tedy přítomnost poloparazitů může způsobit zvýšení biodiverzity, což je poměrně zásadní věc. Dnes luční poloparaziti z krajiny poměrně výrazně ustupují. Je to způsobeno tím, že dochází k zvýšení množství a dostupnosti živin v krajině, tzv. eutrofizaci, což je způsobené používáním minerálních hnojiv. A v tomto přehnojeném prostředí se význam poloparazitismu stírá. Krást se vyplatí to, čeho je nedostatek - ve chvíli, kdy kradete to, čeho je všude dostatek, tato výhoda pozbývá význam.
