Islandská příroda se mění – 1. část: Původní fauna
Na ochraně islandské přírody se podílí nejen stovky dobrovolníků, ale i řada profesionálů. Jedním z nich je biolog Hjalti J. Guðmundsson, pracující v Islandské environmentální agentuře (The Environment Agency of Iceland).
Island je jedním z posledních míst Evropy, kde se setkáváme s původní krajinou. Je to ostrov izolovaný v severním Atlantiku výrazně ovlivňovaný tamním mořským proudem, pokračovatelem proudu Golfského. Island je o třetinu větší než Česká republika, ale počet obyvatel na přelomu 20. století teprve překročil 300 tisíc osob. Je to jeden z důvodů, proč je krajina na většině míst Islandu nedotčená a přírodní procesy tu probíhají doslova před očima místních lidí i návštěvníků, kteří na ostrov sopek a ledu každoročně přijíždějí.
Pokud jde o ekologii, tak během 20. století došlo na Islandu k mnoha změnám. Milníkem byl pro nás rok 1956, kdy byl přijat první zákon o ochraně přírody. V roce 1994 pak vešel v platnost zákon o regulaci lovu a ochraně divoké zvěře. První národní park byl založen ve 30. letech. Jmenuje se Þingvellir a je nutné podotknout, že byl zprvu pojímán spíš jako kulturní památka. Nachází se tam totiž Althing, starý islandský parlament, ustanovený v 10. století. V posledních letech toto místo získalo Status chráněné oblasti UNESCO.
Island je prvním státem, který si vymezil vlastní výsostné vody a také sám vydal přísně hlídané kvóty, určené k omezení výlovu ryb a velryb. Velryba je pro Islanďana něco jako pivo či les pro Středoevropana. Váží si jich a nerad by o ně přišel. Kvóta se dlouho pohybovala kolem 40 kusů. Nyní se stavy velryb velmi zlepšily a rybáři proto mohou ulovit až 120 kusů ročně. Nejedná se však o grandiózní druhy, ale převážně o plejtváky malé, kteří dosahují kolem 6 metrů délky.
Islandská fauna je ovšem mnohem pestřejší, jak dokládají následující slova pana Hjalti Guðmundssona, zajímavá zvířata lze potkat i přímo na ostrově.
Na Islandu původně žilo jediné zvíře, a tím byla polární liška. Dnes je zde oproti tomu mnoho importovaných druhů a samozřejmě hospodářská zvířata. Polární liška tu žije pravděpodobně už 10 tisíc let. Sobi byli přivezeni na Island v polovině 18. století, když ostrované chtěli vyzkoušet, zda jsou tu tato zvířata vůbec schopná přežít. Byli roztroušeni po celém Islandu, dokonce i na jižních vulkanických ostrovech Vestmannaeyjar.
Sobi nebyli nikdy vyhubeni a na dnešních stavech je vidět, že to sami dobře zvládli, aniž bychom je museli dokrmovat. Daří se jim dobře, žije jich tu 5200 kusů, přitom před tři sta lety jich bylo dovezeno několik stovek. Nakonec se soustředili především na východě ostrova, kde mají nejlepší podmínky pro život a kvalitní trávu.
Oblíbeným pokrmem sobů je jurta. Spásají celé komplexy travin, květin i hub. V zimě se brodí sněhem a vytváří v něm hluboké jámy proto, aby se dostali k obživě. Výzkum ukázal, že v tomto období se živí hlavně lišejníky a vřesem. Sob údajně dokáže ucítit vůni potravy přes 60 centimetrovou sněhovou vrstvu. Typické pro tato zvířata je jarní a podzimní putování mezi jednotlivými oblastmi Islandu. Místní lidé ho nazývají ´far´. Na přelomu září sobi procházejí 3-5 týdenní říjí. Mladí sobi se rodí hlavně v květnu a v červnu. Většinou jde o jedno telátko u každé matky. Zajímavé je, že sobí samice s oblibou chodí rodit na stejné místo ležící na východ od ledovcové řeky Jökulsá.
My průběžně kontrolujeme sobí populaci a oznamujeme kvótu povoleného odstřelu v lednu každého roku. Lovit se pak může od začátku července do konce září. Například uplynulý rok se mohlo odstřelit 1250 kusů. To vyhlásíme vždycky sobí loterii a dostaneme několik tisíc žádostí o povolení lovu, což je víc, než nabízí kvóta. Proto se v loterii náhodnou volbou rozhodne, kdo smí daný rok střílet a kdo ne. Ti, kdož neuspějí, jsou zařazeni do loterie následujícího roku. Východní část Islandu, kde sobi žijí, je rozdělena na 9 částí a každá z nich má svou kvótu. Občas zatkneme i pytláky, ale těch moc není. Důležité je také říci, že vlastníci půdy, na které sobi žijí, od nás dostávají platby za vypásané území. Peníze pro tyto účely dostáváme právě z prodeje loveckých licencí.
O velmi obezřetném zacházení s těmito licencemi svědčí například zpráva islandského ministerstva životního prostředí ze srpna minulého roku. To na svých webových stránkách sděluje nutnost pozastavení platnosti povolení z důvodu nadměrného poklesu sobí populace v jedné z loveckých lokalit. Zákaz lovu platí okamžitě, a to do odvolání. Jak je vidno, přesná kontrola a ochrana sobí populace na Islandu je systematická a v některých situacích nekompromisní. To už se ovšem nedá tvrdit o přístupu k dalšímu velkému zvířeti, které se na severském ostrově čas od času objeví – ledním medvědovi. O tom ale až v další části rozhovoru.
