Bambušek válčí Na zábradlí
Režisér a dramatik Miroslav Bambušek se obvykle pohybuje na poli alternativního divadla, jeho dosavadní projekty spadají spíše do undergroundu. Uvedení hry Česká válka, věnované hrdinům třetího odboje, na jevišti kamenné scény Divadla Na zábradlí však není náhodné. Text vznikl na objednávku a spadá do dramaturgické řady českých premiér sezony nazvané Koho nebe přijme? Nevybočuje z autorova tematického fokusu dlouhodobě zaměřeného na naši společensko-historickou reflexi.
Tentokrát Bambušek otevírá opět aktuální téma protikomunistického odboje a v rámci divadelního kontextu deklamuje, že je nelze redukovat na nejznámější kauzu bratří Mašínů. V České válce se nechal inspirovat mnoha dalšími rebelujícími skupinami a lidmi. Postavy nesou často dokonce jejich reálná jména, ač se nejedná o rekonstrukci historických událostí. Inscenace zobrazuje na příběhu jedné rodiny a jedné vesnice osudy lidí spojených událostmi po roce 1948. Momentem zvratu je chvíle, kdy STB chce zatknout místního faráře a muži se jí postaví se zbraní v ruce. Následně podlehnou přesile a někteří se uchýlí do lesů k partyzánskému boji.
Bambušek se nijak netají tím, na jaké straně barikády v diskuzi o ozbrojeném protikomunistickém odboji stojí. Jeho text, který si bezesporu vyžádal rozsáhlé studium historických pramenů, vykazuje znaky rozzlobení a „spravedlivé naštvanosti“. Tím je ovlivněno i tempo hry. Ve velkém množství postav, jejichž dialogy se na malém prostoru vrství jeden přes druhý, si někdy připadáte jako uprostřed smečky zuby cenících, rozštěkaných psů. Co by jindy bylo mínus, však režisér David Czesány přetavil v plus. Využil tohoto agresivního stylu a s úsečnými větami a výkřiky střídá na způsob filmového střihu jeden obraz za druhým s podporou hrubě otesané (v pozitivním slova smyslu) a naléhavé hudby herce Divadla Komedie Romana Zacha.
V prvním jednání to funguje výborně. (Ne)spoutaná energie, která prýští z jeviště, aby zas a znovu napínala dramatickou strunu, se lehko vyrovná skvělému rockovému koncertu. Nejde ale v žádném případě o dramaturgickou anarchii. To, z čeho vám nabíhá husí kůže, je vystavěné na pevných základech s jasným úmyslem. Tyto chvíle patří mezi největší klady inscenace spolu s vyváženou a dobře zahranou plejádou různých charakterů, ať už od počátku odkrytých, tak těch, které se vyvíjejí. V roli faráře se například v netradiční poloze představuje Leoš Noha, jehož decentně nakyslý výraz předjímá, jak těžké bude v boji proti totalitní zvůli (vnitřním i fyzickém) nepropadnout strachu, který byl nejhorší zbraní porobení a útlaku. Samotná komunistická ideologie 50. let je ironicky zastoupena v postavě Magdaleny Sidonové, která jednou nadšeně agituje tehdejším absurdním slovníkem, podruhé beze slov prská a hrozí, potřetí projíždí jevištěm na voze taženém lidmi jako samozvaná bohyně.
Scénografie autorova bratra Tomáše je do poslední chvíle punkovou záležitostí, jež napřed vzbuzuje nedůvěru - scéna namalovaná dětskou rukou na rolích papíru, práce s významy (krabice s nápisem „rodná hrouda“), stromečky vystřihané z kartonu - a v druhé půli několikrát příjemně překvapí. Dojde k nápaditému propojení s projekcemi a nejednou se tak mírní jiné inscenační nedostatky. Ve druhém dějství totiž tak trochu dochází palivo už samotnému Bambuškovu textu. Po přestávce se začíná jakousi dokumentární vložkou, reflektující současnou společenskou přijatelnost či nepřijatelnost situace, kdy se bráníte proti evidentnímu útlaku násilím. Otázkou je, zda se na to neptá už samotný text a zda je nutno inscenaci takto „ozvláštnit“. Zajímavé je, že emoce během hry daleko lépe vzbuzuje příprava boje (doposud to bylo jako byste natáhli budík a ten začal odpočítávat), než boj, atentáty a vraždy samotné. Řada událostí, které mají posunout příběh, nemá prostor a čas se odehrát v dialogu a jsou tedy pro zkratku odvyprávěné. Někdy pomůže projekce, světla nebo animace, nicméně se několikrát propadnete do dramaticky hluchého místa. I když naštěstí neztratíte dějovou nit, v posledku jako by se stejně moc nevědělo, jak napínavý příběh poutavě ukončit. Inscenátoři si s tím v samotném závěru hry zkouší poradit nasazením agresivních prostředků, jež tuto situaci ještě znásobují. Jako když se býk rozběhne za rudým šátkem... Vzhledem k předchozímu, výjimečně fungujícímu jednání, je to škoda.
