Rozhovor s básníkem, muzikantem a skladatelem Filipem Topolem

Host (Filip Topol): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Filip Topol se narodil 12. června 1965 v Praze. Spolu se svými spolužáky ze školy, bubeníkem Davidem Skálou a baskytaristou Janem Hazukou, zakládá roku 79 skupinu Psí vojáci. Filip Topol je jejím klavíristou, zpěvákem, skladatelem a textařem. I když se Psí vojáci už 3. listopadu 1979 představili jak na 9. Pražských jazzových dnech, až do poloviny 80. let pak nemohli vystupovat jinde než na utajovaných soukromých akcích. Vedle písňového repertoáru hráli Psí vojáci i rozsáhlou skladbu Baroko v Čechách s textem Filipova bratra Jáchyma Topola. Od roku 1986 koncertuje skupina veřejně. Psí vojáci nedávno vydali své 13. album s názvem Těžko říct.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se minulý týden vrátili z Maďarska, kde Psí vojáci vystupovali. Jak se vám hrálo před Maďary? Líbí se jim vaše muzika?

Host (Filip Topol): No já myslim, že velmi, protože my tam hrajem už s tim Maďarem, který se naučil česky. Je to velkej bohemista v podstatě, miluje ten českej amelion padesátejch let, taky Hrabala, Boudníka, Egona Bondeho a podobně. Takže tam hrajem už čtrnáctej rok a ten mládenec tam dělá každej rok takovej festival, kde se pije Krušovické pivo a promítaj se český filmy. Diskutuje se o literatuře a hrajou tam kapely no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Právě u Psích vojáků jsou důležité texty. Jak je to tedy s maďarským publikem, máte pro ně nějaký překlad?

Host (Filip Topol): No to je velmi zajímavý. Použiju takový to stupidní klišé, že hudba sbližuje národy. Protože samozřejmě, že nemáme pro ně překlad. Ale už je tam taková malá zóna určitejch fanoušků, který křičej název písničky v češtině, když chtěj přidávat a podobně. Takže je to vopravdu pěkný.

Moderátor (Vladimír Kroc): A máte pocit nebo zkušenost, že oni si to nějak najdou, že si to třeba přeloží nebo alespoň tuší, o čem je ten text? A nebo pro ně jsou to jenom zvuky slov, aby se naučili tedy ty alespoň názvy písniček v češtině?

Host (Filip Topol): No víte, já myslim, že to je intuitivní přístup. Je to stejný jako tady třeba v našem národě, že hodně lidí neumí anglicky a přesto miluje Rolling Stones nebo já nevim tu anglosaskou hudbu že jo. A nepotřebuje znát ty texty, že to je přes to srdce no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jsou Maďaři vřelejší publikum než Češi?

Host (Filip Topol): Po koncertě možná.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vaše první desky byly hodně sirové, pak jste svému publiku sliboval něco optimističtějšího. Nezdá se mi ale že vaše poslední deska Těžko říct by byla nějak extrémně veselá. Znamená to, že Filip Topol nemá veselou náladu?

Host (Filip Topol): Těžko říct.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když byl u nás v pořadu Dva na jednoho váš bratr Jáchym, tak říkal, že když tvoří, tak ho i pozdrav bolí. Máte to podobné? Potřebujete třeba při skládání nebo psaní absolutní klid?

Host (Filip Topol): No já potřebuju takovou vyšinutost, kdy takový ty takzvaný normální kontakty taky bolej no. Takový, že vám zavolá nějakej známej nebo a tak dále, abyste někam šel, tak to asi neexistuje. Je to takový pnutí trošku deset centimetrů nad povrchem země.

Moderátor (Vladimír Kroc): V čem to tedy spočívá to už jste teď řekl, ale jak se tedy do toho stavu uvádíte? To znamená, že se někde zavřete, zmizíte a tvoříte? A nebo ty věci za vámi přicházejí samy?

Host (Filip Topol): Vono je to strašně rozdílný. Mně jenom předešlo před touhle odpovědí, že nejhorší otázka od novinářů je, jak skládáte, pane Topol? Tak to je nejhorší.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak úplně jsem se snad nezeptal.

Host (Filip Topol): Ne jasně no, ale je to rozdílný. Někdy to složíte rozlítanej po podnicích a po ulicích a v noci že jo. A někdy koncentrovanej doma. Ale, co si ta atmosféra sama vybere, to neovlivníte no. Já věřim na ty múzy jako na nějaký ty grácie, který nás políběj a tak. Ale, jak vás políběj, to je něco na způsob sudiček že? Neznám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže se ani těm sudičkám nedá vyjít vstříc? Musíte čekat, až přijdou za vámi samy?

Host (Filip Topol): Já si myslím no. Neznám recept na tvorbu no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Deska Těžko říct vznikala rok, pokud se nemýlím.

Host (Filip Topol): Tři čtvrtě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tři čtvrtě. Bylo plánované její vydání nebo prostě jste písničky dal dohromady a řekl jste si, tak teď už je toho dost, tak to vydám?

Host (Filip Topol): Ne, ne, ne. My jsme to původně chtěli už natáčet v červnu, ale pak jsme se shodli na tom, že eště na tom budem pracovat, takže jsme to posunuli. Takže tam žádnej plán, pak jsme to natáčeli na přelomu srpna a září. Tam ten čas nehraje roli, že jo? Nezávidim umělcům, kterým diktuje nějaká agentura nebo nějaký vydavatelství nějakej termín. To ne, to nepřichází v úvahu. Až máte pocit, že to je to s čím můžete jít s tou kůží na trh, tak to je ten čas.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jedna kolegyně mi říkala, že na Psích vojácích vyrostla a vzpomínala, jak jste bušil do piana až jste měl zkrvavené prsty. Jak se tváříte, když někdo říká, že Psí vojáci jsou legenda? Ono to trošku zní jako když byste byly za zenitem.

Host (Filip Topol): No mně to spíš připadá komický, protože my se tomu v kapele smějem, co to je legenda? A ani nevim, co je zenit?

Moderátor (Naděžda Hávová): Pokud se nepletu, tak to příští rok na jaře bude 25 let, co Psí vojáci oslaví výročí své existence.

Host (Filip Topol): My to možná slavit nebudem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nebudete?

Host (Filip Topol): Nevim, eště jsme o tom nepřemejšleli.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak popřemýšlejte. Mimochodem, jak byste to čtvrtletí zhodnotil?

Moderátor (Vladimír Kroc): Čtvrtstoletí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čtvrtstoletí. Čtvrtletí to by bylo hodně krátké.

Host (Filip Topol): Jak bych to zhodnotil? Takovej barevnej vocas letící komety.

Moderátor (Naděžda Hávová): To je všechno?

Host (Filip Topol): Ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): A co se změnilo třeba od toho roku 86, kdy jak řikala Naděžda už jste nebyli tak úplně zakázaní a mohli jste veřejně vystupovat?

Host (Filip Topol): Změnilo se toho strašně moc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem myslel osobně pro vás samozřejmě?

Host (Filip Topol): To je ale na román.

Moderátor (Vladimír Kroc): No zkuste to! Vy jste zatím docela stručný, já myslím, že to zvládnem.

Host (Filip Topol): No já bych to dělil, jestli načrtnout tu historii tý kapely, tak že jo, vod roku 79 vod těch jazzových dnů my jsme v podstatě do toho undergroundu do těch sklepení byli vtlačeni policajtama, že jo. My jsme, znali jsme Plastic People, Jirouse a tak dále. Nijak jsme netoužili po tom se s nima spřátelit. Brali jsme to jako nějakej paralelní kulturní směr, kterej nám je blízkej a my si pudem svou vlastní cestou no. Po těch jazzovejch dnech měsíc potom byl první výslech a spadli jsme tam jak švestka se stromu. A to trvalo do roku 86, kdy ta situace pro nás začala bejt neúnosná, protože začal ten Gorbačov že jo, oteplení a tak dále. A začala fungovat jakási klubová scéna, kdy začaly fungovat kapely typu Vltava, Garáž. Začal fungovat skvělej klub na Chmelnici na Žižkově a my jsme furt byli v tom sklepě. Tak jsme řikali, chtěli jsme hrát že jo, to jsem věděl, že se udusíme jo. Tak jsme udělali takovej ten kompromis, že jsme změnili název na PVO, což bylo Psí vojáci osobně. Jenže ty výslechy furt pokračovaly, PVO nám policajti nemohli vodpustit. Já jsem v tý době, to byl proces s jazzovou sekcí, už mi to přerostlo přes hlavu, tak jsem ještě navíc podepsal Chartu že jo. Takže bylo to tak schizofrenie. Na jednu stranu jsme se dostali díky tomu kompromisu na tu klubovou scénu do toho normálního života těch kapel. A na druhou stranu to furt pokračovalo jednou nohou v kriminále, že jo. Pak přišla revoluce a my jsme sekli s prací a zkusili jsme se tím živit. Což se nám, zaplať pán bůh do dneška daří, že jo. A je to takový to živení akorát. Žádný bohatství, žádná chudoba, zaplatíte činži, máte na cigarety.

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsem se právě chtěla zeptat. Vy jste až do roku 1990 pracoval jako programátor. Už jste to sám řekl, od té doby se živíte muzikou. Já jsem si myslela, že v době, kdy všemu vládne pop, popová muzika, která se neustále všude hraje a umělci za sebou mají ty manažery, takže oni jsou jediní, kteří se jako muzikanti dovedou pořádně uživit. Ale vy už jste to sám řekl, na činži je, takže je to v pohodě?

Host (Filip Topol): Jo, já si myslim no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak se za ta léta proměnila hudba? Přece jenom už jste trošku zestárli, promiňte, že to tak říkám.

Host (Filip Topol): Tak ta hudba se mění, že jo. Ale my máme myslim takový štěstí, že jsme nebyli za komunismu programově politický nějak jo? Takže plno kapelám, když byl ten velký zlom, tak jim spadla motivace že jo. Voni potřebovaly toho nepřítele nebo do něčeho se strefovat. To nám nechybělo. My si furt plujem po tý indiánský stezce, takže na tom se tahlencta změna neodrazila. Já furt čerpám z čeho jinýho no, než ze života.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme si teď tedy zahrát právě písničku z toho nového alba Těžko říct. My už jsme se domluvili, která to bude, povězte to sám? A proč jste jí možná vybral? Co to bylo, co jsme si řekli, že to bude?

Moderátor (Naděžda Hávová): Já vím akorát, že je to písnička trojka z cédéčka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Už jste si vzpomněl?

Host (Filip Topol): Ne, nevzpomněl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nevadí, tak si dáme písničku a pak si o ní popovídáme.

Moderátor (Vladimír Kroc):Dobře, tak si jí poslechneme a pak si řekneme, co to bylo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hostem v pořadu Dva na jednoho je tentokrát Filip Topol. Tak, Filipe, k té písničce?

Host (Filip Topol): Tadle písnička to je normálně, dalo by se to nazvat městský folklór třeba. To je normální návštěva u holiček v Holešovicích. Vo ničem jinym to není.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když sem teď, opustíme tady tu hudbu a budeme si povídat něco o vás, tak je to několik let zpátky, co jste radikálně změnil životní styl. Zdravotní problémy vám takříkajíc daly nůž na krk, vy jste přestal pít. Úplně?

Host (Filip Topol): Ne, ne, ne. Já piju pivo teďka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přesto jsme někde viděli v novinách titulek Rocker v mléčném baru. Tak to je trošku nadnesené?

Host (Filip Topol): No to ano. Jako dávám si bacha, ale alkohol jako ve formě piva se nevyhejbám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Souvisí to nějak i s tou tvorbou, jsou některé skladby z předchozího období, které už třeba dneska nemůžete hrát a zpívat?

Host (Filip Topol): Tak samozřejmě těch skladeb je x že jo, který... Já uvedu jen dva příklady takový, že je jedna písnička, která se jmenuje Rasing Mystik Opus 4 a tam zpívám refrén Hej, hej, jsem mladej. Tak to si jako nelajsnu, protože bych si připadal trapně. I když třeba na těch našich stránkách to považuju za chybu, že, že člověk by se nad to měl povznýst. Ale pane bože jde o upřímnost že jo. Já nemůžu zpívat Hej, hej, jsem mladej. A druhá je, to je zas druhý extrém, to je taková, ta se jmenovala Keniane Dorio. To je zas taková rozsáhlá skladba vo totální autodestrukci, takové existencionální odmítnutí světa a tak dále. Tedle pocit teď nemám, zase bych se cejtil za tim mikrofonem neupřímně, kdybych jí interpretoval že jo. Takže proč se do něčeho tlačit, když to nejde.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem vám, Filipe, během té písničky zapomněl říct, že při té gestikulaci občas tlučete do stolu a ono je to slyšet. Tak to jenom tak. Ale chtěl jsem se zeptat na to nasazení, to už také asi je trošku jinde ne?

Host (Filip Topol): Já myslim, že nasazení je stejný, akorát jsem změnil techniku. Dřív jsem byl velmi extrovertní hráč a s tou krví vo tom byly legendy že jo. Jsem dokonce chtěl žalovat jednoho chlapíka, kterej psal, že si dávám žiletky mezi klávesy. To bych vodehrál tak začátek písničky že jo, to je naprostá kravina. Pardon. Glizanta se tomu říká, když přejedete kloubama o klávesy, tak se vám ta kůže roztrhne a jak často hrajete, tak se můžou celý... Ale byl to taky ten za to, za ty šílený doby že jo, taková ta nevybuchlá bomba, ten protest zoufalství. To byla těžká doba že jo. Teďka jako se to změnilo v to, že myslím, že hraju víc dovnitř. Možná tím líp ven, je to mnohem koncentrovanější a hraje se mi líp no.

Moderátor (Naděžda Hávová):Vy jste dlouho doma neměl klavír, na kterém byste mohl skládat. Už jste si piano pořídil?

Host (Filip Topol): Pořídil no před asi třema lety. Já jsem velký odpůrce elektrických nástrojů a já mám velmi malej byt. Tak jsem si pak koupil Yamahu takový piano elektrický, je to velmi dobrý jako na cvičení, na takový to informativní skládání to naprosto vyhovuje. Hlavně je tam skvělý, že na sluchátka můžete hrát ve tři ráno, když máte tam rejstřík smyšleného orchestru a ve tři ráno se ten váš malej byt burácí smyčcovým orchestrem, pak to vypnete, všude je ticho, tak to je zážitek.

Moderátor (Naděžda Hávová): Z těžkého životního období vás dá-li se to tak říct vytáhla Mozartova hudba. Věnujete se jí pořád?

Host (Filip Topol): Pořád ano. Já se věnuju celýmu osmnáctýmu století nejradši a Mozart pořád vede no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kdybyste se mohl v čase vrátit zpátky, kdybyste si mohl vybrat, v jakém období budete žít, bylo by to právě to 18. století?

Host (Filip Topol): Já si myslim, že jo a chtěl bych bejt takovej asi, že bych se staral o kola nějakýho kočáru. Takový jako ten floutek, co chodí na koncerty a oprašovává kočár nějakýho pána.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď se možná hodí zabrousit k literatuře. Karla Klenotníka Cesta na Korsiku je zatím vaše poslední knížka. Vyšla v roce 1999. Vy jste všechny ujišťoval, že rozhodně není poslední. Zatím jste ale žádnou novou prózu nevydal. Teď už o knize neuvažujete?

Host (Filip Topol): Uvažuju furt a mám rozepsaný asi dvě. Furt uvažuju pokračování Karla Klenotníka jeho další cestu po Itálii. A pak mám rozepsanou takovou prózu a ta má pracovní název Bláhový psaní, ale k tomu asi marno těžko co říct.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale já se stejně zeptám na to psaní. Ono to lze něco rozepsat, opustit a mezitím paralelně rozepsat něco jiného? Vrátíte se k nim ještě?

Host (Filip Topol): Těžko říct. Ne, je to možný, ale já nechci spěchat. Tam je rozpětí sedm let v podstatě, kam spěchat, že jo? Ale spíš je to zajímavý, že to jsou dvě různý techniky. Ten Klenotník to je taková ta klasická Stendhalovská próza, kterou miluju. Miluju Stendhala že jo. A to Bláhový psaní to jsou takový úprky někam jo, to je taková spíš báseň.

Moderátor (Vladimír Kroc): A povídáte si třeba s bratrem Jáchymem o obsahu literatuře? Já mám pocit, jestli si dobře vzpomínám, že on říkal, že on dycky upadne do nějakého stavu vytržení a ta knížka z něj prostě....

Moderátor (Naděžda Hávová): Vytryskne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vytryskne, děkuju, za čtvrt roku třeba.

Host (Filip Topol): To je jemu typický no. Já si takle doma tryskám ty takový náčrtky, poznámky a nějaký malý náčrtky no. Ale že by ze mě tryskala najednou jedna kniha, nevim. Ten Klenotník třeba tryskal, jenže až po sedmi letech jako no. Ale jinak jsou to všechno takový poznámky a prostě stavim pak tu mozaiku trošku no. Mám radši no, já nevim. Jsou dva druhy psaní. Právě to Stendhalovský a Balzacovský, takový to klidný Goethe že jo. Když čtete Goetha, tak to je jako, když vstoupíte do široký řeky a teď si musíte zvyknout na ten jeho rytmus že jo, což je hodně těžký. To je to samý jak Haidnovy symfonie, pomalý věty, který maj třináct minut. Ty mě naučili trpělivosti tydle voba. No a pak jsou ty chrliči že jo, což je myslim můj bratr. Vobojí jde samozřejmě, ale....

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste ten první případ spíš?

Host (Filip Topol): Já spíš tak mezi tim jako pingpongový míček.

Moderátor (Naděžda Hávová): Příští rok to bude deset let, co vás Zdeněk Tic obsadil do hlavní role v celovečerním filmu Žiletky. Kdyby dneska přišla další nabídka na film, vzal byste jí?

Host (Filip Topol): No tak samozřejmě by záleželo na tom, co by to bylo, ale velmi rád no. Mě to hrozně bavilo, i když to byla strašná nuda. Myslim to čekání, protože to natáčení, že sedíte sedm hodin v cateringu a pak uděláte dvacetivteřinovej záběr, to jste vyřízenej už z toho čekání. Ale je to velmi zajímavá zkušenost. Hlavně ty lidi byli fajn, Zdeněk Tic a tak.

Moderátor (Naděžda Hávová): Byl jste disciplinovaný, byl jste disciplinovaný herec?

Host (Filip Topol):Já myslim, že jo. To je možná otázka na Zdenka Tice. Já vim, že na začátku, když jsem měl hrát lehce erotickou scénu, tak jsme s představitelkou Bárou se zašili na pár becherovek a on nás pak hodně seřval, že se nám lesknou voči.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže pozor na vás.

Host (Filip Topol): Ne, ne, ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaký je Filip Topol spotřebitel, co se filmů týče? Chodíte často a rád do kina? Nebo jaké filmy si vybíráte?

Host (Filip Topol): Často moc nechodím. Já ty Holešovice moc nevopouštím. Já si občas pučím nějaký filmy. Zrovna včera jsem viděl dobrej film, hrál v tom herec Kevin Speace se jmenuje. Ten film se jmenuje Ostrovní zprávy. On natočil tu Americkou krásu že jo. Tak to jo, ale že bych byl zas nějakej fajnšmekr to ne. Mám rád padesátý léta americký filmy, třeba tu Casablancu, to je nádhera.

Moderátor (Naděžda Hávová): Z čeho má Filip Topol největší radost?

Host (Filip Topol): Tak z čeho mám největší radost? Upřímně jo?

Moderátor (Naděžda Hávová): Upřímně.

Host (Filip Topol): Bude se to zdát neuvěřitelný, ale je to takovej velmi abstraktní pocit, ale zažívám ho velmi málo kdy, ale stojí to za to. Když mám pocit, že teď to říct takovým tím jazykem těch puberťáku, že jo, ale že všechno klape, že všechno do sebe zapadá a že to funguje ten svět. Ale to je vopravdu velmi málo kdy.

Moderátor (Vladimír Kroc): Několikrát zaznělo slovo upřímnost mimo tedy mikrofon. Vypadá to, že to je asi pro vás dost důležitá věc v životě?

Host (Filip Topol): No já si připadám, že tady chodim jako nahý a vím, že za ty léta, že to hraní, co jsem se stýkal s lidma na koncertech a tak, tak že některý to právě, že jim to bylo až nepříjemný ta moje tvorba těch Psí vojáků. Že jim to, že je to slíká taky a to voni nechtěj jako je, protože to je moc votevřený a tak dále. A druhá strana zas říkala, že, že se to nemá. Že by člověk měl mít nějakej štít, protože ho to zabije. Ale prosim vás, tak ať mě to zabije. Moderátor (Naděžda Hávová): Filipe, jestli si teď vzpomente, kdy můžeme zajít na koncert Psích vojáků třeba v nejbližší době?

Host (Filip Topol): No co se týče Prahy, tak hrajem 30. října v Klubu Delta.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak to bereme jako pozvánku. Děkujeme. A děkujeme také za rozhovor. Přejeme hodně zdraví, hodně úspěchů. Mějte se hezky. Na shledanou.

Host (Filip Topol): Vy taky. Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou se i s vámi těší opět příští týden ve stejnou dobu na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Už teď vám můžeme prozradit, že naším hostem bude mladý slovenský spisovatel Michal Hovorecký.

Moderátor (Vladimír Kroc): A my se s Filipem Topolem rozloučíme písničkou skupiny Psí vojáky znovu z alba Těžko říct.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.