Ovčí zvonce jsou jako lidé, říká slovenský bača
Má jméno jako z pohádky a u něj doma to taky pohádkově vypadá. Mikuláš Gigác má v nenápadném domku na středním Slovensku schovanou unikátní sbírku kravských a ovčích zvonců. Jsou jich dva tisíce, ale majitel sbírky dokáže poutavě vyprávět doslova o každém kousku. A aby toho nebylo málo, ovládá taky hru na tradiční slovenské píšťaly a fujary. Jeho známí se shodují, že až Mikuláš Gigác umře, přijde Slovensko o kus historie. Sběratel, muzikant a bača v jedné osobě totiž nemá nástupce.
Kdysi se v Šumiaci nacházelo asi jediné muzeum na Slovensku, na něž neupozorňovaly žádné poutače, směrové tabule nebo reklamy. Dnes vás turistické šipky přivedou skoro až před chalupu Mikuláše Gigáce.
Dřív od novinářů nic nechtěl, dnes si za prohlídku účtuje neuvěřitelných padesát eur, po delším smlouvání dvacet. Běžné turisty bez mikrofonu ovšem provede podstatně levněji. Peníze ze vstupného vrací zase do sbírky na údržbu zvonců. „Nevydělávám na tom, abyste si nemyslel. Tolik lidí sem zase nepřijde,“ ubezpečuje mě.
Zvonce začal sbírat už před padesáti lety. „Vždycky říkám, že zvonec je jako člověk – má tělo, hlavu, srdce a hlas. Jako my lidé – všichni jsme stejní, a přece jsme různí. Jako zvonce,“ říká.
Mikuláš Gigác ale není obyčejný sběratel, jak jsem pochopil už po pár jeho větách. Je to taky lidový filozof a obrovský lokální patriot, který nedá dopustit na svoji vesnici ani na svůj rusínský původ. „Na Slovensku je to nejkrásnější a Šumiac je nejhezčí vesnice,“ tvrdí.
Všechny zvonce na poličkách od podlahy ke stropu jsou krásně naleštěné a naolejované, vypadají jako mnohaleté muzejní exponáty. Není to pravda. Každý zvonec, než ho pan Gigác přidá do sbírky, musí projít důkladným několikaměsíčním testováním přímo na ovčím krku. „Musí se vyzkoušet v přírodě. Jestli má dobrý hlas a jestli ovcím neškodí. Některé zvonce ztratí hlas a zní potom, jako by člověk zpíval v pytli,“ vysvětluje sběratel.
Jak prohlídka pokračuje, bere pan Gigác do ruky jeden hudební nástroj za druhým a ukazuje, proč ho znají všichni folkloristé na Slovensku. „Naši předkové přišli do Šumiace s touto píšťalkou,“ ukazuje a předvádí, jaký má nástroj zvuk. „Všechno pomine, jen šumiacká píseň nikdy nezahyne,“ zvolá a začne zpívat.
Pana Gigáce by bylo třeba vyzpovídat, naskenovat, zanalyzovat a archivovat. Mikuláš Gigác je totiž slovenské národní bohatství. Zní to trochu klopotně, ale je to pravda. Při svém zdravém způsobu života a bačování na loukách má čiperný pětašedesátník ještě dost času nechat tu po sobě nějaký odkaz.
Za panem Gigácem se můžete bez obav zastavit. Čechy má rád a turisty taky. Když nebude doma, doptejte se na pastvu a zajděte za ním. Zvonce si nechte ukázat, ale hlavně si s panem Gigácem chvíli povídejte. To je totiž ten nejsilnější zážitek.
