Jak se žije veterinářům v pražské zoo
Trénování povelů je v pražské zoologické zahradě běžnou denní povinností některých zvířat i jejich ošetřovatelů. Předchází totiž stereotypnímu chování zvířat a také výrazně pomáhá veterinářům. Například sloni umí díky pravidelnému a důslednému tréninku sami nastavit veterináři ucho nebo nohu a nechat si odebrat krev.
Stojíme u výběhu sloního samce Mekonga a veterinář Roman Vodička se mu právě chystá v rámci preventivního zdravotního vyšetření odebrat krev. „Sledujeme u něj mimo jiné hladinu hormonů,“ říká veterinář a dodává, že v posledních dnech se navíc u slona objevil drobný problém se spánkovou žlázou, který je třeba vyšetřit.
Injekcí se Mekong podle slov Romana Vodičky nebojí. „Asi by mohl, ale on je hodný. Žádný problém u něj nebude,“ ubezpečuje mě. Sloní samec stojí za velkými železnými vraty, kterými chovatelka Veronika Štruplová prostrkuje tyč zvanou target a dotýká se jí zvířete.
Mekongovi při tom dává povely a mačká takzvaný klicker. Ten vydává stále stejný zvuk a slouží jako jakási odměna, pokud slon provedl daný povel správně, vysvětluje chovatelka. Kromě pochvalného kliknutí však Mekong dostane také zasloužený kbelík plný suchých housek.
Obrovitý slon poslouchá jako beránek a speciálním otvorem ve vratech prostrkuje ucho, ze kterého mu Roman Vodička odebírá krev. „Jehla má velikost 20G, ale jsou i silnější,“ odpovídá mi veterinář na otázku, jak silnou jehlu je třeba použít u slona. „Někdy se lidem odebírá krev i silnějšími jehlami,“ dodává.
Kromě nastavení ucha umí slon na povel nastavit také nohu, aby mohl veterinář zkontrolovat kopyta. Podle Veroniky Štruplové se tento cvik učil Mekong čtyři měsíce: „Je tu od listopadu 2009. Když přijel, uměl si jen lehnout, kleknout a přijít na zavolání. Během roku se naučil všechno ostatní potřebné pro odběr krve, jako je podávání nohou.“
Naučil se dokonce i na povel otočit k ošetřovatelům zadní částí těla, což je pro slona velmi obtížný cvik. Ztrácí tak totiž oční kontakt, vysvětluje chovatelka. Není tedy pochyb, že trénink zvířat práci veterináře o poznání ulehčuje.
Roman Vodička se v Zoo Praha stará spolu se třemi kolegy o zhruba 5500 zvířat. Asi největší starosti mu v současnosti dělá samec kočky rybářské, který si před rokem nešťastně zlomil nohu, a bylo zapotřebí ji operovat.
Řada zákroků se v pražské zoo provádí na sále, ale když je zvíře příliš velké nebo by manipulace s ním byla komplikovaná, operuje se v terénu. Tygra Asíka dokonce operovali kromě veterinářů také lékaři lidských pacientů.
„Na pravé straně lopatky mu začala růst obrovská boule. Rozhodli jsme se zvíře uspat a pozvali jsme si chirurgy, kteří normálně operují lidský mozek,“ popisuje veterinář Roman Vodička. Navzdory obtížným podmínkám operace dopadla úspěšně. „Ze 150kilového tygra jsme vyoperovali nádor, který vážil 10 kilo, a prodloužili jsme mu tím život o tři roky.“
Mezi zvířecími pacienty však jsou i hypochondři. „Třeba nejstarší slonice Gulab vycítí, že když svoji bolístku trochu přehraje, chovatelé s ní pak tolik necvičí. Jinak ovšem zvířata většinou nemoc nesimulují,“ vypráví Roman Vodička.
Mezi časté pacienty veterinářů v pražské zoo patří ptáci, kteří mají citlivější metabolismus, ale i někteří savci. Například gepardi nebo losi mívají často problémy s parazity, uzavírá výčet Roman Vodička.
Příště se v rámci seriálu o pražské zoo vydáme do tamní kuchyně. Řekneme si, kdo je největší mlsoun a jestli je pravda, že opice dostávají lepší banány než lidé.
