Dějiny lásky

Zpočátku se zdá, že půjde o vzpomínky a životní rekapitulaci starého muže, Leopolda Gurskyho, v současném New Yorku. Kdysi se narodil v Polsku, zamiloval se do dívky, pro kterou se rozhodl napsat skvělý román. Jejich lásku a posléze i životy ale ohrozil fakt, že se vše odehrávalo na sklonku třicátých let dvacátého století a oba mladí lidé byli Židé. Dívku poslali prozíraví rodiče do Ameriky. Mladík ji po nějakém čase následoval. To už měl román nazvaný Dějiny lásky napsaný a ukrytý u svého kamaráda.

Už tato řečená propozice by vystačila na dramatické líčení. Našel Leopold svoji Almu? Vzali se a prožili spokojený život? Byla to skutečnost, anebo jen fantazie, která díky jeho rukopisu oživla? Z možností, které se Nicole Kraussové při zpracování obvyklého motivu ztracené lásky nabízely, zvolila autorka cestu postupného přibližování se dvou linií. Jedna sleduje starce Leopolda, jenž vypráví o tom, jak po svém příjezdu do Spojených států vyhledal Almu. Ta přiznala, že její dítě je Leopoldův syn, ale zároveň, že neopustí muže, za kterého se provdala a s nímž dítě vychovává. Láska tedy vyvanula a nic nezbylo? Skutečnou moc tohoto citu ukazuje druhá linie, po níž sledujeme vliv skvělého rukopisu na své čtenáře. Kniha se občas a záhadně vynoří, takže vlastně není úplně jasné, jestli jde pořád o stejný výtvor, nebo o jakýsi předobraz dokonalého díla, které si občas někdo přivlastní, přeloží, upraví. Stává se tak magickým vzorcem inspirace, k němuž se usilují přiblížit umělci, spisovatelé i obyčejní lidé snažící se dát prožitému životu smysl.

Ale i jednotlivé dílky konkrétního příběhu do sebe nakonec v knize Dějiny lásky, začnou zapadat. Objasní se dávné okolnosti a vztahy, náhody i paradoxy. I když některé postavy už se nesetkají v tomto životě, zůstává jim naděje, že vplynuly do děje poutavého čtení.

Nicole Kraussová, Dějiny lásky, Argo, Praha 2011, překlad: Hana Ulmanová, 248 s.