S Miroslavem Sanigou o významu biodiverzity – 1. část

2. srpen 2011

Doc. Miroslav Saniga z Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd zasvětil celý svůj život přírodě. Většinu roku tráví v lesích daleko od lidí a do města se vrací jen na chvíli s výsledky své práce. O přírodě a vztazích v ní hovoří velmi rád při jakékoliv příležitosti, nejen na přednáškách, ale i na zastávce, ve vlaku nebo v autobuse. Sledování stavu přírody mu neustále připomíná, jak je důležité informovat na všech úrovních.

Když se s lidmi potkáváte v běžném životě, všude je potřeba myšlenku ochrany přírody šířit – jedu třeba v autobuse a lidé se ptají: „Proč máte všude ten obrázek zedníčka?“ „Protože je rok biodiverzity.“ „Co to je biodiverzita?“ „Biodiverzita je druhová rozmanitost...“ „Ale když tady ten zedníček nebo tetřev nebude, nic se přece nestane...“
To se může zdát z krátkodobého pohledu, ovšem z dlouhodobého hlediska každý den ubývá 14 druhů, spočtěte si kolik druhů je to například za 1000 dní. Na zeměkouli je několik milionů druhů, ten řetězec se velmi snadno naruší a je zle.

Takže my se snažíme šířit tyto myšlenky na každém kroku. Kdo z kolegů se třeba zabývá výzkumem a ochranou smrku, hovoří na tohle téma. Máme kromě řady naplánovaných přednášek i spoustu těch nenaplánovaných. Když jsem nedávno cestoval na jednu přednášku do Martina, sedl jsem si v kupé, a protože mám ty obrázky zedníčka skutečně všude, i na kabátě, zaujalo je spolucestující. Sedělo nás tam osm, každý měl jiné povolání a také jiný názor na přírodu. Kněz ale nezačal debatu o Bohu, paní, která se stará o staré lidi, nemluvila o tom, že jsou malé důchody a že jejich sociální ústav sotva nepřežívá. Seděl tam i profesionální fotbalista a také zástupce nějaké politické strany. A celou cestu jsme nakonec hovořili o přírodě, o biodiverzitě. Je velmi důležité hovořit o problémech přírody na každém místě, abychom „nainfikovali virem přírody“ každého člověka, zejména mladé lidi, pro které je velmi důležité zastavit se v současném rychlém životě diskoték, mobilů a internetu a uvědomit si existenci těchto původních hodnot, dokud to tu ještě jsou.

Příroda očima M.Sanigy

Po celém světe přitom živočišné a rostlinné druhy intenzivně ubývají a mizí i prostředí, ve kterém obvykle žijí, takže případný návrat druhu z jedné lokality do druhé není prakticky možný.
Lidé si opravdu myslí, že pokud bude kolem jen monotónní krajina, nic se nestane. Ale taková krajina je náchylnější na rozvrat, oproti rozmanitému společenství. Například prales, třeba smrkový, ten máme v Čechách i na Slovensku. Je tam různorodost živočichů i rostlin, oproti tomu člověkem vypěstovaná smrková monokultura, v ní už nenajdeme ani tetřeva hlušce, sýce rousného, tetřívka, to ani nemluvím o spoustě bezobratlých, kteří jsou v tom ekosystému nesmírně důležití. Takové společenstvo není potom odolné vůči zásahům zvenčí.

Doslova do očí bijícím příkladem takové neodolnosti byla kalamita v Tatrách v listopadu 2004, kdy smrková monokultura nedokázala čelit silným poryvům větru.
Biodiverzita je opravdu velmi důležitá. Nemám rád, když na besedě lidé tvrdí, že když v přírodě jeden druh nebude, nic se nestane. Stane! Ten druh má nezastupitelnou niku, je to nenahraditelný článek. Vzpomínám si na svoje dětství. Byla zima, jeli jsme s formanem do lesa a koně se zarazili před potokem. Forman mě zavolal, abych se šel podívat. Bylo tam tolik pstruhů v potoce, že koně nechtěli dál, aby je nezabili. Když dnes k tomu potoku zajdu, není vidět jediného pstruha. Vím, že ta řeka je mrtvá.

Pstruh v potoce

Připojit můžeme i další srovnání „dříve a teď“.
Bylo to v období, kdy se pstruzi dostávají do malých potoků, aby se tam vytřeli a založili potomstvo. Tehdy tam ležela vydra jako na pláži, tlapky složené za hlavou. Pak si šla vzít jednoho pstruha, dvě hodiny polehávala, znovu si šla vybrat další rybku.a zase spala. Před dvěma týdny jsem jel do Banské Bystrice a protože nechci nikdy stát u autobusové zastávky, zajdu vždycky do takového zákoutí u soutoku řek Revúce a Korytnice. Byly to vyhlášené pstruhové potoky, dokonce nejlepší v rámci celé Evropy. Uviděl jsem v potoce vydru, to mě potěšilo – jenže ona byla mezi tolika odpadky a PET láhvemi! Vylezla z potoka, nesla si něco v předních tlapkách a sedla si na skálu. A já viděl, jak z konzervy vylizuje nějaký zbytek! Vydra je velmi učenlivé zvíře, zvířata vůbec musejí být učenlivá, chtějí –li přežít jako druh. Kdyby se vydra držela starých naučených vzorců, zahynula by, ryby by ji neuživily. Ale tady u té Revúčanky, která má 1600 obyvatel, lidé vyhodí tolik odpadků i se zbytky potravin, a tak vydra se takto přeorientovala. Zmizí-li tedy z řeky pstruh, zmizí její přirozená potrava.

Logo

V druhé části rozhovoru mluví Miroslav Saniga o dalekosáhlém negativním vlivu člověka na krajinu, druhovou rozmanitost a chování zvířat. Na webu si jej můžete přečíst ve čtvrtek 4. srpna 2011.

autor: Adriana Krobová
Spustit audio