S Miroslavem Sanigou o významu biodiverzity – 2. část
Doc. Miroslav Saniga z Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd hovoří o dalekosáhlém negativním vlivu člověka na krajinu, druhovou rozmanitost a chování zvířat. To, zda člověk konečně přijde k rozumu, je pro další směřování přírody a zachování biodiverzity doslova alfou a omegou.
Největší problémy jsou vždycky s tím, že člověk expanduje do oblasti, které jsou na tom s biodiverzitou ještě poměrně dobře – například v lesním prostředí jsou budovány lanovky a rekreační zařízení, mokřadní společenstva se vysoušejí a mění na golfová hřiště nebo dokonce na dálnici. Takovým příkladem je Rojkovské rašelinisko. Je to nejstarší rašeliniště v rámci Evropy, ještě starší než severská rašeliniště v Norsku! Ale hlavní trasa dálnice Bratislava – Prešov je naplánována okolo něj. A když se ochranáři ohradili, hned byli zlí, že se výstavba této dálnice prodraží, protože se bude muset budovat tunel okolo Ľubochně. Jenže i když je to pouze malé rašeliniště, jen několik ha, pokud má obrovský potenciál z hlediska evropského zachování genofondu, je potřeba ho chránit.
A my pak můžeme vejít ve známost a vytvořit si živý pomník lepším způsobem:„Aha, ti Slováci mají vysoce environmentální a ekologické povědomí!“ Je to mnohem víc, než konstatování: „Ano, kdysi tady bylo rašeliniště, ale zůstalo z něj už jenom torzo, protože kvůli tělesu cesty se musela část odvodnit“. Navíc, tímhle způsobem může být rašeliniště zničeno úplně.
Podobné případy najdeme prakticky kamkoliv se podíváme.
Smrekovica, to je krásný smrkový porost ve Velké Fatře. Centrum Hlucháňov, je to taková genová základna. V tomto roce tam nařídili jakýsi ozdravný zásah proti lýkožroutovi a ten celý biotop tak narušili, že se bojím, že ti „poslední mohykáni“ tam už jen dožijí a ekosystém už nebude fungovat. Na každém kroku je vidět nějaký lidský zásah proti druhové diverzitě.
Přišel za mnou starosta jedné obce, že jeho dítě našlo vlaštovku zřejmě vypadlou z hnízda a zda bych ji nemohl zachránit. Dítě plakalo, že ptáček zahyne...Tak jsem vzal vlaštovku domů, 14 dní jsem o ní pečoval, holčička se chodila dívat, jak vlaštovka roste a nakonec jsme ji vypustili. Asi za dva dni poté jsem jel z Banské Bystrice, vystoupil jsem na zastávce a vidím, že ten samý starosta spolu s lidmi, kteří tam pracují na veřejně prospěšných pracích, shazuje hnízda jiřiček! Taková zlost do mě vstoupila, že se automobilový provoz ve vesnici zastavil a řidiči se dívali co se děje, jaké tam dělám pořádky.
Je nesmysl chtít zachránit jednu malou věc, jedno ptáče, a pak zničit všechna hnízda. V každém člověku odmala, v každém, ať už dělá jakoukoliv práci, je potřeba zasít semínko ekologického environmentálního povědomí, abychom si přírody vážili. Když se biologická diverzita ztratí, doplatí na to i člověk jako jeden článek řetězu. Bojím se, že budujeme hřbitovy smrti.Každý den tam přibývá 14 křížů, protože přibližně 14 živočišných druhů denně vyhyne. A že někde v budoucnu už je připravený kříž s nápisem Homo sapiens – budeme-li se nadále takto chovat.
Při tom všem nesmíme zapomenout na podstatu biodiverzity, kdy nemůžeme ani říct, že některá lokalita je ohroženější než druhá, protože důležitější jsou vazby mezi nimi.
Přesně tak. Můžeme říci, že mokřady jsou velmi ohrožené v rámci Evropy či dokonce celého světa, ale každá lokalita má svůj význam. A nejvíce bychom si měli chránit potoky, řeky a jezera, ty jsou nejvíce znečištěné, tam se diverzita zmenšuje nejrychleji.
Změny lze vidět i na venkově – třeba dříve tam byl vrabec domácí běžným ptákem, dnes už není vidět vůbec. Nechová se drůbež a moc ani jiná domácí zvířata, vrabci nemají kde přežívat. Dříve ve velkých počtech až škodili, dnes na jaře začíná to cvrlikání vrabců najednou chybět i těm, kdo jinak sedí v hospodě u piva.
V rámci učenlivosti se přestěhovali vrabci za potravou do měst. Tak jako se vydra naučila vylizovat konzervy. A tyto znalosti pak předávají dalším generacím. Mláďata tak už vůbec nebudou tušit nic o své přirozené potravě.
A úplně stejný případ se stal s medvědy. Když medvědice vyžene v květnu mláďata ven z brlohu a jako první potravu jim jde představit smetiště, kde najdou zbytky potravin, bude-li to tak rok co rok, medvíďata už nebudou vědět, že někde kvete borůvka, jíž se mohou najíst, že existuje malina, že je možno chodit na trnky, obírat bukvice atd.
Nad Starými horami je takové údolí, jmenuje se Jelenec a ženské se tam rozčilují, protože jim medvědi obírají rybíz. Ze spodu stromky oberou vydry, nahoře medvědi! A za tyto konce jsme zodpovědní my. Medvěd je v tomto ohledu v nevýhodě, od přírody je totiž všežravec. Všimněte si, že s vlkem takové problém nejsou a ani lišky nechodí tolik do vesnic či do okolí horských hotelů – jsou to přece jen více méně masožravci. Ale medvěd je určený na likvidaci všeho, proto se dostává do střetu s člověkem. Dříve se lidé, kteří odcházeli z vesnic kosit louky a spali v přírodě, s medvědem vůbec nesetkali. V zimě medvěd spal, v létě se člověka bál a vyhýbal se mu, žádné zbytky lidé nenechávali.
Přitom nejde o nevratné kroky. A nelze říct, že nemá cenu vracet věci do původního stavu, když už mnohá zvířata svou přirozenou stravu neznají.
Když vyrobíme hermeticky uzavřené odpadkové koše, aby se do nich medvěd nedostal, když vydře řeky zarybníme a nebude tam spousta odpadků, může to pomoci. Vydra je velmi hravá, ráda se převaluje ve vodě, já jsem dokonce viděl vydru, jak si hraje s PET láhví, to už je úplná hrůza. Člověk neví, jestli jí nemá nakoupit nějaké nafukovací hračky...Kdyby si hrála s nějakým dřívkem nebo listím, to bylo jistě lepší. Je ale jen na nás, aby bylo prostředí čisté. Zvířata jsou učenlivá, musejí se přizpůsobit podmínkám, chtějí-li přežít. Pokud by tu nebyly odpadky, rychle by přišla na to, že tu jsou nějaké lesní plody. Je to ale na člověku, ten má rozum!
Nebo by ho alespoň měl mít a nezapomínat na přirozenou učenlivost zvířat, která se zase dokážou vrátit ke své přirozené potravě, pokud ji budou kolem sebe mít.
