Nesobečtí šimpanzi

Nezištná pomoc cizím příslušníkům vlastního druhu byla dlouhá desetiletí považována za vlastnost typickou pro člověka. Pokusy o prokázání nezištnosti u šimpanzů selhávaly. Vědci například umožnili šimpanzům, aby si přitáhli lávku s potravou a dosáhli na své oblíbené pamlsky. Lidoopi dostali na vybranou. Mohli přitáhnout lávku tak, aby získali přístup k potravě sami anebo mohli manipulací s lávkou zajistit pamlsky i pro druhého šimpanze. Testovaná zvířata se řídila jen vlastním prospěchem a zisk druhého šimpanze jim byl lhostejný. Vědci z toho usuzovali, že šimpanzi jsou v podstatě sobečtí tvorové, kteří neberou na druhé ohledy.

Mnohé však naznačovalo, že se vědci mýlí. Šimpanzi často spontánně projevili nezištnost a dobrou vůli. Podali například ošetřovali tužku, která člověku upadla na zem. Teprve nedávno se ukázalo, že při vhodném uspořádání experimentu vyjde šimpanzí nezištnost najevo. Vědci například umožnili jednomu šimpanzi, aby zatažením za řetěz otevřel dvířka, za kterými se nacházela potrava. Přístup k potravě by tak ale získal jiný šimpanz, který sám neměl řetěz v dosahu. Šimpanzi otevírali dvířka pro jiné i v situaci, kdy se sami k potravě nedostali.
Všechny podobné experimenty využívaly poměrně komplikovaná zařízení, např. lávky s potravou, řetězy a kladky k ovládání dveří. Není divu, že v nich šimpanzi často selhali. Mnohdy zřejmě vůbec nepochopili, že mohou druhému šimpanzi nějak prospět. V přírodě šimpanzi takhle složité problémy neřeší. Proto vymyslel tým vedený Fransem de Waalem z Yerkes National Primate Research Center na atlantské Emory University pro ověření nezištnosti šimpanzů podstatně jednodušší test.

Šimpanz u termitiště - ilustrační foto|foto: Zoo Plzeň

Vědci posadili dva šimpanze do klece tak, aby zvířata oddělovala jen průhledná síť. Jeden šimpanz měl před sebou krabici s třiceti žetony – po patnácti od jedné ze dvou barev. Šimpanz mohl vybrat libovolný žeton a když jej dal ošetřovateli, dostal za odměnu potravu. Za žeton jedné barvy byl šimpanz odměněn sám. Když podal ošetřovateli žeton druhé barvy, potravu dostal i druhý šimpanz. Vědci nejprve nechali šimpanze, aby pochopili „pravidla hry“ a pak pečlivě sledovali, jaké žetony zvířata vybírají.

Pokud by byli lidoopi nepřející sobci, volili by ve větší míře žeton, za který shrábnou odměnu sami. Pokud by jim byl druhý šimpanz lhostejný, vybírali by žetony náhodně. Šimpanzi však sahali většinou pro žeton, za který se dostalo odměny jak jim samým, tak i šimpanzovi ve vedlejší kleci. Prokázali jasně, že jim na druhém šimpanzovi záleží a jsou ochotni pro něj něco udělat, i když jim samotným to žádný zisk navíc nepřinese. Studie otištěná ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences je dalším důkazem, že nezištnost není ryze lidská vlastnost. Kořeny jejího vzniku sahají až ke zvířecím předkům, jež sdílíme se šimpanzi.