Interpol: Kapely potřebují péči!
Živá vystoupení skupiny Interpol patří mezi ta, na která se nezapomíná. Paul Banks se svým doprovodem nepotřebuje k vynikajícímu koncertu žádná velkolepá gesta a svým přístupem dokazuje, že i na velké scéně stačí nechat vyniknout jen hudbu. Precizní prezentace skladeb napříč všemi čtyřmi deskami je v podání těchto Newyorčanů naprosto suverénní.
Interpol jsou od vydání loňské eponymní desky v podstatě 15 měsíců v kuse na turné. Není se proto čemu divit, že členové skupiny neposkytují moc rozsáhlých rozhovorů, při interview se nesmí pořizovat fotky a frontman Paul Banks se navíc novinářům naprosto vyhýbá. Bubeník Sam Fogarino ale působil velice přátelsky a Radiu Wave poskytl aspoň pár minut.
Patříte mezi skupiny, které na přelomu tisíciletí obnovily slávu elektrických kytar. Myslíš, že už nastal konec této éry, nebo platnost kytarové hudby stále neskončila? Myslím, že to tak vždycky bylo a bude: kapely jsou tam, kam svítí světlo. To znamená, že nezmizí, akorát jsou zrovna možná ve tmě. Kytara, myslím ten nástroj, existuje a tak to prostě je. Ale vím, co tě zajímá: souboj elektrické a kytarové hudby. Vždycky bude vidět více jedna než ta druhá. Ale myslím, že nemůžeš nic pohřbívat, nikdy nevíš, co bude zítra. Všechno je to o osobní volbě. Média se vždy více zaměřují na elektronickou, nebo kytarovou hudbu. Ale jak elektronická, tak i kytarová hudba tu budou i nadále, a tak to je!
Nedávno jste vydali Try It On Remix EP, na kterém se podíleli právě elektronické projekty jako třeba Salem nebo Ikonika. Podle čeho jste si je vybrali? V tom má hodně prsty Daniel (pozn. kytarista Daniel Kessler). On je hodně v kontaktu s touto stranou věcí: kdo z umělců by se na tu práci nejvíc hodil a tak. My je všechny známe třeba z minulosti a také hodně věříme našemu nahrávacímu labelu. Každopádně, beru to jako hodně dobrej nápad.
Hudba, a umění obecně, je založena na vnitřních pocitech. Znamená to, že Interpol jsou více než deset let v melancholických náladách, nebo v těchto stavech jen tvoříte? Myslím, že život je tvrdý. Je důležité sdělovat, že jsi šťastný, stejně tak, jako když jsi na pochybách, v melancholických náladách nebo v depresi. A tak to bude vždycky, pokaždé tě něco trápí, i když jsi jinak v životě hrozně šťastný. Pořád zjišťuju, a to mi je už 43 let, že když už se nebudu nikomu posmívat, nebo někoho kritizovat, prostě nenechám se ovládnout negativitou! už nikdy! Tak můžu být šťastný až do smrti.
Jak jste se setkali s Davidem Lynchem? Jeho lidé zavolali, byli jsme pozváni do studia a měli jsme několik schůzek a bylo to zpočátku takové hodně obecné, nesoustředili jsme se v podstatě na nic. První schůzka byla jen o konverzaci, ale na další už jsme přece jen víc pracovali a výsledkem pak byla animace k tracku Lights. Není to úplně videoklip, ale doprovodné video k této skladbě pro naše vystoupení na Coachella Festivalu. David Lynch má kolem sebe okruh hrozně fajn lidí a zůstává v kontaktu se současným děním. Stále ho zajímají aktuální věci. A myslím, že o nás mu řekla jedna jeho asistentka, ona je velkou fanynkou Interpol, má nás ráda. No a pak jsme s ním najednou seděli, pili kafe a kouřili cigarety.
V několika rozhovorech jste říkali, že na vašem loňském albu jste se chtěli zvukem vrátit k debutu Turn On The Bright Lights. Mám si to vykládat tak, že se raději chcete vracet do minulosti, než abyste heldali nové cesty? Ne, ne. Tohle je tedy jen můj názor, asi bys dostal úplně jinou odpověď od kadždého jiného člena kapely. Mým zájmem bylo vzít to nejlepší z minulosti a pak přenést do budoucnosti. Myslím, že velmi silným elementem, který definuje kapelu, je kytara. Kromě Paulova hlasu je to kytara. A myslím, že na minulých nahrávkách byla kytara pohřbena. Bylo tam hodně kláves - napodobovaly nějakej podělanej orchestr. A to mi vadilo. Mám hodně rád klávesy, ale myslím, že kytara by měla být pořád vpředu a klávesy jenom jako podpora. Takže, když jsem poprvé slyšel demonahrávky nových skladeb, připomnělo mi to naší rannou tvorbu, ale pouze ve zvuku. Tak jsem to cítil.
Takže, kam se bude ubírat hudba Interpol v budoucnosti? To je dobrá otázka. Budeme teď psát bez Carlose (pozn. baskytarista a klávesista Carlos Dengler opustil Interpol v roce 2010), takže je to hodně otevřené a vzrušující. Víš, my jsme nikdy nediskutovali o tom, co chceme, dokud jsme nezačali na něčem pracovat. Máme prostě kus hudby na kterém děláme. Musíme vytvořit určitý námět, který nás nakopne k tvorbě. Je to hodně vzrušující, protože nevím, co to přesně bude. Sranda začne, až jej najdeme a začneme na tom pracovat.
Vaše první dvě desky jste vydali u nezávislého labelu Matador Records. Album Our Love to Admire pak vyšlo na majoru Capital Records. Proč jste se vrátili opět k Matadoru a vaši loňskou desku Interpol vydali právě tam? Jo, mohli jsme ji udělat tam, kam patříme. A jsme velmi rádi, že jsme se mohli vrátit. Někdy už nevedou cesty zpět, ale nakonec se to stalo podle typického scénaře. Měli jsme rádi a respektovali jsme lidi, kteří nás podepsali u Capitol Records, protože před tím pracovali s projekty jako Radiohead, Sparklehorse i s kapelami, které nepatřili ke Capitol Records - třeba s Arcade Fire. Jakmile jsme dali nahrávku do přehrávače, tak nám byli hrozně naklonění. Ale pak? Spousta kroků, spousta lidí okolo a napětí bylo stále hmatatelnější. Prostě tam zvítězil přístup celé společnosti. Zase na druhou stranu, dokud jsme nepřišli ke Capitol Records, vůbec jsme nevěděli, jak to chodí. Naštěstí jsme mohli kontrakt zrušit a za to jsem vděčný, protože občas se to stane i jinak - společnost si tě nechá pod smlouvou a ty nemůžeš dělat nic. Takže přesto, že všechny vztahy vedly úplně k ničemu, byli nakonec velmi milí a udělali dobrou věc: nechali nás jít.
Je ještě vůbec důležité vydávat opravdové desky? V dnešní době slouží většinou jen jako artefakt pro pár fanoušků, kteří chtějí vlastnit své oblíbené skladby i fyzicky. Myslím, že tam to přesně dospělo. Představa, že by Interpol někdy udělali zlatou desku, je úplně bláznivá. Tyto dny jsou pryč. A nejen pro nás, i pro lidi kteří jsou daleko populárnější než my a dělají mainstreamovou hudbu. Ale myslím, že vždycky budeš mít pár tisíc lidí, kteří budou chtít držet desku v ruce. A to je skvělé, přestože prodeje už nejsou tak vysoké, jako tomu bylo před deseti lety. Ale my jsme si nikdy nestěžovali, protože od té doby, co jsme s hudbou začali, jsme nikdy nevydělávali prodejem desek. Vždycky jsme museli koncertovat, takže pro nás se toho moc nezměnilo. Může to být těžší pro hodně nových kapel. Teď je všude plno nových kapel a ty musí soutěžit nejen o prostor na poli iTunes, ale musí bojovat i o místo koncertů. Kolik nových kapel chce hrát v tom samém klubu, ať už je to kdekoli na světě? A přináší to i jiné věci. Říká se, že hudebníci jsou teď svobodní a nepotřebují žádnou nahrávací společnost… Ale to jsou pěkný kecy! Možná nepotřebují konvenční, tradiční label, ale potřebují pomoc, potřebují péči. Muzikanti jsou lidi, kteří pracují na muzice, skládají písničky a dělají dobré desky a pak také předvádí skvělé koncerty. Ale v kapelách nejsou byznysmeni.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
