Puč si Moskvané připomínají s rozporuplnými pocity
Rusko si o víkendu připomnělo 20 let od důležitého mezníku ve své historii. 19. srpna 1991 začal puč, během nějž se tvrdé křídlo komunistické strany SSSR pokusilo zvrátit vývoj v zemi a zastavit politické a ekonomické reformy Michajla Gorbačova. Převrat neuspěl, podle historiků především kvůli odporu tisíců lidí, kteří neváhali otevřeně protestovat v moskevských ulicích. Jak na dvě desítky let staré události vzpomínají?
„Samozřejmě si vzpomínám, mnoho lidí tady v Rusku má ty dny dodnes velmi živě v paměti,“ říká politoložka Máša Lipmanová. Dnešní přední analytička Moskevského Carnegie centra tehdy pracovala jako tlumočnice v moskevské pobočce deníku Washington Post.
„V den, kdy začal neúspěšný puč, nás brzy ráno probudili telefonem ruští přátelé, kteří žili v Kalifornii, s tím, že je u nás puč, ať si zapneme televizi. Pamatuju si, jak jsme s manželem ve stoje sledovali prohlášení, se kterým se k národu obrátili organizátoři puče, takzvaný Státní výbor pro výjimečný stav, za nímž byly špičky KGB, armády a komunistické strany,“ vzpomíná analytička.
„Byli jsme zděšeni. Najednou tu byla rétorika, kterou už jsme za přestavby zvolna začali zapomínat. Šel z toho mráz po zádech, báli jsme se, že se vše vrátí do starých kolejí,“ dodává Máša Lipmanová, která se podle svých slov záhy vydala k Bílému domu, tehdy hlavní administrativní budově země, kam pučisté povolali armádu.
„Už si nepamatuju, jak dlouho to trvalo, ale najednou jsem viděla, že k Bílému domu směřuje dav lidí. Byl to pro mě vůbec nejsilnější a nejemotivnější zážitek těch dramatických dnů,“ vypráví.
Svoboda i hořký konec impéria
„Lidé vyrazili podpořit to, v co věřili, přišli podpořit Borise Jelcina, kterému důvěřovali. A to všechno ze svobodné vůle, aniž by je kdokoli organizoval. Byli připraveni obětovat čas a někteří i život. Byla to jedinečná situace, pro sovětskou i ruskou historii,“ soudí respektovaná analytička Máša Lipmanová.
Ne všichni Rusové ovšem vzpomínají na srpnové události z roku 1991 pozitivně. Dvacet let poté toho před Bílým domem – dnešním sídlem premiéra Putina – na někdejší vzepětí veřejnosti příliš neupomíná. Zatímco jedni považují třídenní puč za počátek svobodné éry, jiní mají za to, že šlo jen o souboj vládnoucích elit a hlas veřejnosti ve skutečnosti nebyl důležitý.
Řada Rusů pak vnímá události, které v konečném důsledku vedly k rozpadu Sovětského svazu, jako tragické. „Na začátek puče si vzpomínám velmi dobře. Po cestě do práce jsem slyšel výstřely, bál jsem se, že to je začátek občanské války,“ vypráví 70letý Michail.
„Byli jsme přilepení na televizi, kde říkali, že Gorbačov je zavřený na dače na Krymu. Samozřejmě jsme si oddechli, když všechno skončilo. Ale doteď nemůžu uvěřit, že se Sovětský svaz rozpadl. Je to podle mne velká škoda,“ myslí si.
Demokratické Rusko? Ani náhodou
„Také jsem se bála, že bude občanská válka. Do ulic jsem tehdy nešla, chtěla jsem, ale měla jsem malé dítě. Zpětně však po pravdě řečeno ani nevím, za co bych bývala demonstrovala. Za Sovětský svaz? Za změnu?“ připojuje se 55letá Marina.
„Nemám pocit, že se teď máme lépe než tehdy. Materiálně možná, ale že bychom tu měli demokracii? Vládne tu naprosté bezpráví, zákony se nedodržují,“ vrtí hlavou Moskvanka, která také považuje rozpad Sovětského svazu za osudovou chybu.
Jak podotýká analytička Máša Lipmanová, nadšení veřejnosti z nabyté svobody dlouho nevydrželo. Rusko podle ní na dramatické změny nebylo připraveno. Kolaps sovětského impéria na konci roku 1991 vyvolal mezi lidmi bezradnost a zmatek, stejně jako chaos 90. let. Pro mnohé však i tak události srpna 1991 zůstávají momentem v historii, na který podle nich Rusko může být hrdé.
